Jan Mlčoch

„Já sám jsem v patnácti letech, když byl rok šedesát osm, ve mně se to překlápělo. Já jsem nikdy nebyl a nejsem vyhraněně politický, ale vnímal jsem to jako podivnou zvláštní dobu, kdy se mnoho věcí najednou smělo dělat. Najednou se ten obojek povolil. Někteří se mohli nadechnout, ale jak se to furt spojovalo s komunistickou stranou – a zejména s takovýma opravdu kašparama, jako byl třeba ten Alexander Dubček, který se v mých očích proslavil pouze tím, že skákal po hlavě z třímetrového můstku, jinak to byl opravdu partajní šašek nejhoršího řádu –, tak mě nepřekvapilo, že se to tak všechno podělalo.“

„Pak jsem dělal takovou akci Bianco, kdy jsem ležel na zemi a hodinu jsem plival do vzduchu, až jsem byl celý zaplivaný. A pak jsem hodinu psal podpis, který jsem nedokončil za tu hodinu. To je rok 1977 a taková, řekl bych, dobovka, protože v tom roce 1977 ten podpis měl obrovskou váhu. Mnohem větší než předtím, mnohem větší než potom. Na jednom jediném podpisu se lámaly charaktery. Buď člověk podepsal Chartu, nebo nepodepsal Chartu, podepsal antichartu, nepodepsal antichartu. Prostě tehdá to bylo opravdu: Řekni ďáblovi ne.“