Jan Mlčoch

* 1953

  • „Pak jsem dělal takovou akci Bianco, kdy jsem ležel na zemi a hodinu jsem plival do vzduchu, až jsem byl celý zaplivaný. A pak jsem hodinu psal podpis, který jsem nedokončil za tu hodinu. To je rok 1977 a taková, řekl bych, dobovka, protože v tom roce 1977 ten podpis měl obrovskou váhu. Mnohem větší než předtím, mnohem větší než potom. Na jednom jediném podpisu se lámaly charaktery. Buď člověk podepsal Chartu, nebo nepodepsal Chartu, podepsal antichartu, nepodepsal antichartu. Prostě tehdá to bylo opravdu: Řekni ďáblovi ne.“

  • „Předpokládalo se asi někde nahoře u policajtů, že ten člověk automaticky bude nějaký práskač. Myslím, že na to byli specializovaní profesně jiní, v podnicích tehdy byly zvláštní úkoly, což myslím, ani v Odeonu nebylo. Tam byla kádrovačka. No, tak mě prostě a jednoduše dvakrát odvezli do hotelu Moráň, kde mně vysvětlovali, že ví, že mám blbej plat, že mám už rodinu a že bych si mohl polepšit tím, že bych je informoval o dění v Odeonu. Paradoxem je, že je zajímala redakce, ale zajímalo je taky vedení. Když k domluvě nedošlo, soudruh mně řekl: ‚No, tak se třeba rozejdeme, ale pomlčte o našem jednání.‘ Já jsem řekl, že mlčet nemůžu, protože jsem nahlásil samozřejmě podniku, že jdu na jednání s vámi. A když jsem se vrátil do podniku, šel jsem na ředitelství a normálně té kádrovačce jsem napráskal tady tohohle fízla. Že chtěl, řekl bych, nabourat i to ředitelství, chtěli mít zpětnou informaci o tom ředitelství. Prostě použil jsem princip pokropeného kropiče.“

  • „Já sám jsem v patnácti letech, když byl rok šedesát osm, ve mně se to překlápělo. Já jsem nikdy nebyl a nejsem vyhraněně politický, ale vnímal jsem to jako podivnou zvláštní dobu, kdy se mnoho věcí najednou smělo dělat. Najednou se ten obojek povolil. Někteří se mohli nadechnout, ale jak se to furt spojovalo s komunistickou stranou – a zejména s takovýma opravdu kašparama, jako byl třeba ten Alexander Dubček, který se v mých očích proslavil pouze tím, že skákal po hlavě z třímetrového můstku, jinak to byl opravdu partajní šašek nejhoršího řádu –, tak mě nepřekvapilo, že se to tak všechno podělalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.07.2016

    (audio)
    délka: 01:44:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 13.09.2016

    (audio)
    délka: 01:51:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsem se neptal, co smím a co ne

Portrét současný 2
Portrét současný 2
zdroj: autor natáčení

Jan Mlčoch se narodil 26. února 1953 v Praze. Vyrůstal v Podolí v rodině dědečka, legionáře Josefa Mlčocha, který byl zároveň sběratelem umění. Tato zkušenost jej ovlivnila. Přestože vystudoval střední průmyslovou školu, nakonec si našel práci v depozitáři Národní galerie. Od roku 1974 se věnoval konceptuálnímu umění, což obnášelo pořádání různých akcí, které byly za totality považovány za provokaci. Od roku 1978 pracoval jako archivář v nakladatelství Odeon. Mezi jeho přátele patřila řada lidí z oblasti tehdejšího neoficiálního umění a disentu. Nikdy se nezapojil mezi takzvaně oficiální umělce, kteří spolupracovali s režimem. Nesměl cestovat do zahraničí a byl vyslýchán Státní bezpečností. Stal se uznávaným teoretikem umělecké fotografie a kurátorem sbírek fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Za uspořádání výstavy Česká fotografie 20. století dostal v roce 2005 ocenění Osobnost české fotografie.