Karel Mynář

„Jo v Praze na Wilsoňáku, to bylo přivítání. Tam už byl anton s veškerou parádou. A byli jsme na Bartolomějské, na čtyřce, pak na Pankrác, do vězeňské nemocnice, do karantény. A odtud do Mladé Boleslavi, tam byl nižší vojenský prokurátor. Tam to bylo v pohodě, nebyli jsme na celách, byli jsme pohromadě. Měli jsme tam břitvu na holení, ten Němček nás holil. Tvrdil, že byl holič, je fakt, že to uměl. Prokurátor přinesl břitvu, říkal jen: ‚Jen se nepodřežte.‘ Pink-ponk jsme měli na chodbě, ale pak nám byla dlouhá chvíle. Chtěli jsme, aby nám dali nějakou práci. Tak nám dali loupat slídu, říkali jsme si, ať třeba loupeme slídu.“

„Přišel tam Polák, agent. Zblbnul nás, bylo nás víc, že když s ním pojedeme do Francie, tak tam máme zaručené, že se dostaneme prvním transportem do Austrálie. Tam jsem původně chtěl. Dopadlo to tak, že jsme přišli v Landau do kanceláře, do čekárny, šli jsme dovnitř, ukázal nám, co za formuláře podepsat, všechno to bylo francouzsky. Vešel dovnitř a víc jsme ho neviděli, protože tam byly druhé dveře ven. Po jednom jsme šli dovnitř, mluvil jen francouzsky, tvářil se, že německy neumí. Já jsem v té době uměl německy docela dobře. Tak tím jsme podepsali svůj ortel.“

„A už jsem tam byl (v zajetí). Ale nemůžu si stěžovat. Žádný z nás si nemůže stěžovat. Když jsme přišli na sběrný místo, tak se nás jejich politruk ptal na různý blbý otázky. Nebyl to ale blbeček, uměl německy, francouzsky a anglicky. ,Střílel jste po našich lidech?‘ – ,Střílel, byl jsem voják, byl. Můj život mi byl milejší než život někoho jiného. Tak jsem střílel, abych zastřelil je. On, nebo já. Nebudu střílet někam do vzduchu a on do mne.‘ – Podíval se na mne a říká: ,Správná odpověď, já bych to taky tak dělal.‘ Někteří říkají, že střílejí do vzduchu. Blbost. (…)“

„Rejži jsme dostali, dodnes ji nemůžu vidět. Radši suchý brambory nebo chleba než rýži s masem. Rejže, rejže, rejže, nic jiného než rýže. Pak takové tenké papričky, ty pálily jako čert. Pak jsem si na to zvykl a bylo mi to jedno. Pak taky občas sůl, to byla jediná chuťovka. Ta byla vzácná, tu občas neměli ani vojáci.“