Jolyon Arthur Naegele

„Asi hlavní signál pro mě byl během Palachiády [v lednu 1989]. Poté, co mi zastříkali auto [bílou barvou] a vypustili vzduch ze všech čtyř pneumatik mého vozu, jsem byl druhý den pozván na policii, na VB ve Školské ulici, abych udělal protokol a odhad škody. Pak se ukázalo, že to bylo daleko méně než můj původní odhad. Tak měl pozvali a měl jsem se tam sejít s nějakým nadstrážmistrem. Já jsem mu řekl, že nechápu, proč dostávám rok co rok novou akreditační kartu, prodlouženou akreditaci, a pak se dějí takové nesmysly. Je jenom druhý nebo třetí týden nového roku a už to začíná znovu. V čem je ten smysl? Načež ten nadstrážmistr oponoval: ,Vy nechápete? Ti nahoře jsou v ohrožení. Ti vědí, že se blíží konec jejich moci.‘ To mi řekl uniformovaný policista v policejním revíru v centru Prahy do očí, mně, zpravodajovi Hlasu Ameriky. To jsem pak druhý den vyprávěl Ivanu Medkovi ve Vídni. A on řekl: ,Když to říká esenbák tobě, tak už je to na cestě k velké změně.‘“

„Byl zákaz natáčení. Nechtěl jsem nechat svoje drahé magnetofony v autě. Tak jsem je měl v tašce, v kufříku, který jsem vzal s sebou na hřbitov. Položil jsem to na zem a stál jsem na něčem vyšším, abych viděl, co se dělo. Trvalo mi najít ten hřbitov, přišel jsem trochu později. A najednou přišel chlap v civilu a odnesl mou tašku. Křičel jsem na něho, ale nemohl jsem moc nahlas, u hrobu Seiferta právě někdo mluvil. A on šel ven. K dalšímu muži. Řekl jsem: ,Co se tady děje?‘ A oni řekli: ,Tak do auta.‘ Strčili mě do auta. Mou tašku měl vpředu na klíně jeden z těch estébáků. Tak jsme vyrazili po krajině. A já jsem říkal: ,Jakým právem jste mě zatkli?‘ Oni: ,Nejste zatčený, jenom předběžně zadržený.‘ – ,Nemáte vůbec právo…‘ – ,Máme, podle paragrafu blablabla.‘ Jezdili nahoru dolů asi deset minut, bylo to jako věčnost. Najednou odbočili do pole a uprostřed pole čekalo další auto. ,Vystupte.‘ Tak jsem nastoupil do dalšího auta a říkal jsem si: Sakra, to se mi vůbec nelíbí. To znamená, že už nikdo neví, jaké auto mě odvezlo a tak dále. Jeli dalších deset patnáct minut a pak jsem vystoupil v Kralupech u stanice Veřejné bezpečnosti. Tam jsem musel čekat v čekárně, kde byl jízdní řád vlaků a portrét soudruha prezidenta. Dveře byly trošku pootevřené, takže jsem mohl vidět ty ,truchlící‘ agenty, oblečené v černém. Příslušníci, ale i agenti. Tváře, které jsem odněkud poznával. V té chvíli jsem nevěděl odkud. Chápal jsem, že něco se tady děje. Po třiceti minutách vyšel starší pán, dal mi zpátky doklady a řekl: ,Ano, vy jste Naegele, jste řádně akreditovaný, můžete ven.‘ Já jsem řekl: ,Ale jak, po třiceti minutách v autě? Jak mám najít cestu?‘ – ,Jo, vy chcete doprovod?‘ Tak mě doprovodil k východu baráku a prohlásil, že teď můžu fotit, kolik budu chtít. Já jsem ani neměl s sebou foťák, pokud vím. Pak jsem nějak našel hřbitov, kde bylo ještě několik zaparkovaných autobusů a nastupovali do nich ti estébáci. Tam byl celý dav estébáků, sto padesát nebo stovka. Tak během té jízdy jsem strach měl.“

„To byl zase Mezinárodní den lidských práv, 10. prosince 1988. Městský národní výbor dal povolení, aby se konala demonstrace na Škroupově náměstí, nikoli na Václavském náměstí, kde to organizátoři původně chtěli mít. Já jsem byl na krátké návštěvě v kanceláři italské tiskové agentury v Krakovské ulici a pak jsem se rozhodl, že jdu na metro, dolů po Krakovské se podívat, jestli náhodou nejsou lidi kolem koně [sochy sv. Václava na Václavském náměstí]. Byli tam nějací mladí, ale ne na demonstraci. Jakmile jsem šel dolů po schodech do vestibulu, zastavil mě estébák, který mě hodil ke zdi. Začal na mě křičet, co jsem nahoře dělal. Odpověděl jsem mu, že jsem tam jen prošel. Pak na mě křičel, že mám máslo na hlavě. Tomu výrazu jsem v tomto kontextu ani nerozuměl, tak jsem řekl, to ne, maximálně dešťová voda nebo kapky deště. A pak mi vyhrožoval, co bych řekl, kdyby mi on řekl, že moje akreditace v Československu končí týž den o půlnoci, protože bych musel navždy opustit Československo. Já jsem mu řekl: ,Tak pardon, to bych bral jako anonym. Vy jste se nepředstavil.‘ Požádal jsem ho, aby se představil. Rychle mi ukázal nějaké číslo. To mi nestačilo, když mi nedal čas to přečíst. Tak kdo má strach?! Tak on řekl esenbákovi, ať mě zapíše, prostě perlustruje. A pak mě pustil. Mezitím šel kolem Jirka Dienstbier starší. Nedivil se, on zažíval daleko horší věci. Tak jsem přišel na demonstraci, když už byla v plném proudu, o patnáct minut později. Nedostal jsem se už moc blízko k tribuně, ale sledoval jsem to a natáčel.“

„Já bych zopakoval, co jsem řekl na CNN: že dokud ten strach nezmizí, dokud obyčejný občan se bojí jít do ulic, protože by mohl přijít o místo na univerzitě, pro sebe nebo pro svoje děti, nebo by přišel o možnost cestovat do zahraničí nebo by přišel o svoje pracovní místo nebo se dostal do svízelné situace se Státní bezpečností, tak ti lidé raději zůstávali doma. A kdo vlastně šel do ulic v říjnu roku 1989? Byli to mladí lidé. Často lidé, kteří neměli tolik co ztratit. Byli to i důchodci. Ale rodiče dětí moc ne. A ten strach prostě převládal. Oni měli za sebou dvacet let normalizace a věděli, že mohou počítat s důsledky protisocialistické veřejné angažovanosti. To zmizelo teprve po otevření berlínské zdi, kdy Sovětský svaz nereagoval násilím. A po dvaadvacátém listopadu v Praze, když se šuškalo, že Československá lidová armáda by mohla intervenovat. Že by zopakovali to, co bylo v roce 1969. A pak vojáci nepřišli. Tak ten strach zmizel. Jakmile byl týž den přímý přenos v Československé televizi, tak ten strach zmizel a pak ty demonstrace byly po stovkách tisíc.“

„[Zájem tajné policie o jeho osobu byl velký už před nástupem do Hlasu Ameriky.] To samozřejmě pokračovalo. Už aspoň věděli, s kým mají tu čest. Dřív jim to nebylo jasný. Je ten Amík agent CIA, nebo čím je? Pak již pochopili, že jsem akreditovaný z ministerstva zahraničí, že jsem zpravodaj Hlasu Ameriky. Pak Státní bezpečnost, nebo alespoň někteří její příslušníci, se mě snažili odstranit tím, že přesvědčovali – naštěstí neúspěšně – ministerstvo zahraničních věcí, aby neprodloužilo mou akreditaci. Tak to byl jeden případ, a to se zopakovalo. Nejdřív mě sledovali, a pak dostali stížnost, jednak ode mě a jednu od šéfa tiskového střediska pro zahraniční novináře v Praze, že jsem si uvědomil, že jsem sledován a je to kontraproduktivní, protože samozřejmě o tom pak píšu. A jaký z toho budou mít zisk? Žádný. Tak se sešli a rozhodli se, že je potřeba postavit agenturní síť.“

„Přes Ivana Havla jsem udělal na jaře 1986 rozhovor s Václavem Havlem v bytě Zdeňka Urbánka na Letné. Bylo to konspirační, ani Havel nevěděl, s kým bude mít tu čest. Přišel prostě Zdeňka pozdravit, že něco pro něho má, a já jsem tam byl. Tak musel rychle přemýšlet, co je důležité říct. Měl dostat cenu Erasma Rotterdamského, ale do Holandska nehodlal jet, protože by to bylo příliš riskantní, možná by se nemohl vrátit. A tak na místě přemýšlel, co může říct, aby neriskoval, že znovu skončí v base. Doslova řekl: ,Začíná nová doba, je tady Hlas Ameriky, musíme toho využít, aniž bychom do budoucna o tu možnost přišli.‘ Ale následně jsem s ním udělal spoustu rozhovorů. Skoro vždycky poté, co se přestěhoval na nábřeží do velkého společného bytu s Ivanem Havlem a jeho manželkou Dagmar. A tam byly překážky, jednak esenbák dole v uniformě, případně estébáci v okolí, ale mě nikdy nezastavili. Maximálně mě na schodišti perlustrovali. Pak druhá největší překážka byla paní Olga, která se snažila chránit svého manžela před novináři, aby měl čas psát. Ale jakmile jsem řekl, že jsem z Hlasu Ameriky, tak samozřejmě ,pojďte dál…‘. My jsme si nikdy netykali. On si tykal s jinými západními novináři, ale měl problém s mým jménem. Nedokázal ho vyslovit. S tím křestním jménem i příjmením měl vždycky problém.“