PhDr. Ondřej Neff

„Dneska není žádná zásadní autorita, kterou by všichni poslouchali. Když něco napsal Karel Čapek, tak si o tom prostě druhý den všichni povídali. Kdežto ten internet hodně přispěl k atomizaci. Já jsem se přesvědčil o tom, že lidé se nechtějí dovědět něco, co nevěděli – nezajímá je něčí názor. Oni hledají někoho, kdo má názor, který odpovídá tomu, co si oni myslí. S tímhle jsem se setkal bezpočtukrát: ‚Vy výborně píšete, protože píšete to, co si myslím.‘ A ten, co si to nemyslí, si prostě najde někoho jiného, který píše to, co si on myslí. Je to dobře, nebo je to špatně? Já nevím. Jako pozitivum v tom vidím, že dneska těžko vznikne nějaký Goebbels, který takzvaně zblbne všechny lidi. Já si myslím, že to dneska technicky není možné. Ano, pretendentů na Goebbelse je milion. Teďka 1. máje jsem se byl podívat na demonstraci pana Konvičky. Ale to je naprosto komická představa, že on by dostal 200 tisíc lidí na náměstí, kteří by tam nastoupili v uniformách a dělali kvér grify s lopatama. To prostě není možné. A to je dobře. Jiná věc je, že tím, jak nejsou autority, v podstatě mizí takový ten řád v tom obecném smyslu. Protože ty autority přece jenom nějakým způsobem nastolovaly nějaká ta pravidla.“

„Takže celá ta dětská epizoda z těch Slap končila třiapadesátým rokem, kdy byla měnová reforma. Tu jsem ještě zažil ve Slapech. Tam byly velmi silné výjevy, protože tam byli lidi... Třeba naše sousedka, stará paní, pošťačka na penzi. Ta si šetřila na pohřeb. Oni ti vesničtí lidé měli takovou fixní ideu, že si musí zaplatit svůj vlastní pohřeb. Takže ona vlastně přišla o všechny ty peníze a šíleně bědovala. Naříkala a naříkala. Táta měl nějaké peníze, tak jí je dal. A ona naříkala dál. Lidé se jí ptali: ‚Paní Pokorná, proč takhle brečíte? Vždyť vám pan spisovatel ty peníze dal.‘ A ona říkala: ‚On by mi je dal stejně!‘“

„Člověk tehdy musel vycházet z toho života, jakej byl. Vemte si třeba takový nakladatelství. V každým tom nakladatelství byli lidi různého typu. Některý byli takoví ti aktivisti a podporovali preferovaný autory. A pak tam byli lidi, kteří se snažili protlačit tu toho autora, tu tamtoho autora... Rozumíte, to byli lidi, který činili ten život snesitelným. A teď dvacet let po pádu komunismu se bavme o tom, jestli dělali chybu, nebo nedělali chybu, že to dělali. Já, kterej jsem v tý době žil, si myslím, že to bylo dobře, že to dělali. Že jsme neztratili úplně těch dvacet let. Že se dařilo vytvářet určitý prostor. A ten Kmen (literární časopis vycházející v osmdesátých letech, pozn. ed.), na tom trvám i po těch dvaceti letech, že měl velkou pozitivní roli.“

„Ta moje generace... Já nechci mluvit za generaci, nemám právo mluvit za generaci... ale co jsem znal své spolužáky, své kamarády, své vrstevníky, tak my jsme prostě realitu toho režimu brali, že to tak je a že to bude vždycky, prostě jako danou věc. A z toho vyplývaly trpkosti, že ta vize světa mimo ten socialistický lágr byla cosi nedosažitelného. Tím spíš, že pro nás bylo třeba nedosažitelné jet třeba do Polska, to bylo obrovské dobrodružství. Já jsem třeba poprvé v cizině byl v roce 1957, to jsme byli v Polsku, to byl organizovaný zájezd Čedoku, to jsme jeli tehdy do Sopot k moři. Vzpomínám si, že tam byl průvodce, delegát, co jezdí s tou výpravou. A ten mému otci prozradil, že je od Státní bezpečnosti, ale že se otec nemusí bát, že on rád čte jeho knížky a že na něj nic psát nebude.“

„Vnímal váš otec podpis Anticharty jako nějakou tragédii? Bavili jste se o tom?” – “Vůbec to nevnímal jako tragédii! On vnímal i ten osmašedesátej rok jako křečovitou reakci polepšených stalinistů, kteří se nějakým způsobem chtěj očistit a v podstatě si počínají tak, že to nemohlo dopadnout jinak, než to dopadlo. Já ho za to ani po těch dvaceti letech ani v nejmenším nemůžu odsuzovat. Vemte si, že on byl pod ideologickým tlakem v tom sedmasedmdesátým roce čtyřicet let svýho života, zbejvalo mu pár let života. Já se mu vůbec nedivím, že se zachoval tak, jak se zachoval. Podívejte se, já jsem tý zkoušce vystaven nebyl. Mě nikdo nenutil něco podepisovat... Já se necejtím oprávněn to nějak hodnotit. Jenom říkám, že konkrétně třeba mýmu otci nebo tomu Werichovi, kterej se tam pak nejapně vymlouval, že nevěděl, kde je, to mi přijde směšný, to on samozřejmě věděl, kde je, tak já se mu vůbec nedivím.“

„...vysílat se nedalo, protože tehdejší ministr spojů Hoffmann uříz to rádio. A zase – to bylo naprosto jednoznačné porušení tehdejších zákonů komunistického státu. A je nepochopitelné a odporné, že ten člověk se za to nikdy nezodpovídal. Že uříznout rádio je proti zákonu. To je médium veřejné služby a to je zakotveno v zákoně.“

„Pokládám za svý obrovský osobní štěstí, že jsem se dožil toho pádu komunismu ještě relativně ve věku, kdy jsem mohl pracovat, protože já jsem napsal většinu svý literární práce od roku 90, takže z tohoto hlediska to vnímám naprosto pozitivně.“

„Já jsem naprosto přesvědčenej, že ten osmašedesátej rok se všema těma lidma, o kterých jsem teď mluvil (já jsem třeba tlumočil despektivní pohled svýho otce na ně), že to sehrálo obrovskou roli, protože to v podstatě rozložilo západoevropskou levici, bez který by nebyl ten stalinismus možnej. Bez podpory všech těch Sartrů a těchhle takzvaných levicových intelektuálů by ten režim nemohl existovat. Oni (komunističtí představitelé, pozn. ed.) prostě ztratili ideologickou podporu intelektuální elity a změnilo se to v čistou technologii moci. A ta nutně musela degenerovat. A degenerovala. Oni od toho osmašedesátého roku už neměli žádného Picassa nebo Charlie Chaplina, kterej by za nima stál. Za nima nestál ani jeden špičkovej světovej intelektuál. A domnívám se, že je mimo debatu, že v tom osmašedesátej rok sehrál obrovskou roli.“