„Když bylo po odsunu, to bylo! Nevím, jak se k nám ti lidé dostávali, ale chodili s batohy od chalupy k chalupě. Domy byly zalepené, ale oni si je otevřeli. Chodili jeden za druhým a brali si, co se jim líbilo. Jen někteří se tady usadili. Bydleli jsme na konci vesnice. Táta postavil pěknou chalupu. Byli jsme doma s mámou sami, najednou přišel jeden člověk a řekl: ‚Tady budu bydlet já. To musíte vyklidit!‘ Matka se bránila, že nejsme Němci. Ten člověk řekl: ‚Ale tady je napsané, že jsou tady Němci!‘ Máma mu vysvětlovala, že se jmenujeme Němcovi, že je to naše příjmení. Brečeli jsme, byli jsme ve strachu, že nás vyhodí. Ti lidé dál chodili, kradli a brali.“
„V té době byl můj táta zavřený v Opavě. Za působení v jednotkách SA dostal rok a půl. Kopal tam s dalšími vězni hroby na opavském hřbitově. Je tam obrovský památník padlým sovětským vojákům. Byli zavřeni v kasárnách v Olomoucké ulici a na hřbitov chodili pracovat. Pravidelně jsme jezdili za tátou na kole na návštěvy. Nosili jsme mu čisté prádlo, k tomu kousek másla nebo něco k jídlu. Jednou jsme tam přišli a bachař řekl, že tady nikdo není, že vězni přijdou až později. Chtěli jsme tam počkat, ale vyhodil nás ven na ulici. Zeptali jsme se, odkud přijdou, sedli jsme si na trávu a čekali. Najednou se dívám, že je tam plno lidí. Také vězni se už vraceli ke kasárnám. Ti lidé po nich začali plivat a nadávat jim do kurev germánských. Říkal jsem si, že to snad nejsou lidi. Táta a ostatní přišli poplivaní. Museli to snést.“
„Spali jsme zase v noci u nějakého sedláka, když tam někdo bouchal na dveře. Přišel voják a klekl si k mojí matce. Bylo nás tam asi patnáct, leželi jsme na zemi. Na jedné straně vedle matky ležel brácha Evald, na druhé straně já. On klekl k matce a řekl: ‚Davaj!‘ Matka si jen zakryla rukama obličej. On zase: ‚Davaj!‘ Ona nic. Tak vytáhl pistoli a střelil do stropu. To bylo prachu! Matka pak s ním šla s pláčem ven. A jeden děda, který tam byl s námi, vstal, rozsvítil lampu a šel ven naši mámu hledat. Našel ji venku ležet na schodech.“
Richard Němec se narodil 8. ledna 1931 v Sudicích na Hlučínsku. Po připojení oblasti k německé třetí říši musel jeho otec narukovat k Hitlerově armádě. Podobně jako další chlapci z vesnice byl Richard členem Hitlerjugend. Otřáslo jím, když viděl v Ratiboři transport lidí do Osvětimi. V březnu 1945 utekl s matkou a mladšími sourozenci před frontou do vnitrozemí. Matka byla znásilněna sovětským vojákem. Sudice byly osvobozeny jako první obec okupovaného území Čech a Moravy 28. března. Obrannou linii německého vojska prolomila Rudá armáda v polovině dubna. Jeho otec byl po návratu z fronty v lágru pro Němce, poté byl odsouzen a vězněn. Pamětník byl svědkem poválečného násilí na Němcích a vyhnání části obyvatel do Německa. Začátkem padesátých let narukoval na vojnu k Pomocným technických praporům. Roku 1959 byl na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen za propagaci fašismu k roku a půl vězení. Většinu trestu si odpykal v Příbrami. V roce 1991 byl plně rehabilitován, stal se členem Konfederace politických vězňů. Richard Němec zemřel v září 2020.
