Jozef Német

* 1951

  • „Já jsem pracoval ve výboru pro státní správu a samosprávu a my jsme byli jako gestorský výbor, který měl přepracovat ten systém. Jak víte, tak v každém městě, v každé vesnici byl nějaký národní výbor, který se dosazoval. Předsedu tam dali, jeho tajemníky a tak. A tohle se mělo změnit a vypracoval se systém, že měla vzniknout samospráva, že se začali volit orgány jako primátorové, starostové a obecní zastupitelstva. Pokud se tím někdo z vás zabývá, tak víte, že potom se uskutečnily ty první komunální volby, kde byla pro nás ještě velká práce, protože jsme chodili po těch jednotlivých městech a městečkách, i na obce, že tam si stále, nebo dost často ti lidé volili ty staré. Tam byl předseda MNV a stal se i starostou. A právě tam mnozí nepochopili ten princip, že starosta nebo primátor jen organizuje svoje městské poslance, nebo obecní, kteří o všem rozhodnou. Předtím byl systém, že předseda MNV rozhodl a všichni to museli respektovat.“

  • „Šli jsme na náměstí a stalo se, že tam se rozbil takový obrněný transportér a zůstala stát celá kolona, nemohli ho nastartovat. A vtom za ním další, to byl tank, tak vytočil a chtěl prostě projet, my jsme tam měli krásnou fontánu, měli jsme mramorovou, náměstí vydlážděné a on chtěl tehdy přes to projet, aby objel ten porouchaný stroj. A vtom masa lidí se jednoduše postavila před něj a všichni začali křičet: 'Jestli chceš tudy projet, tak nás musíš pozabíjet!' A vtom ten tankista couvl, rozjel se, vrazil do toho nepojízdného transportéru, ten naskočil a kolona pokračovala dál. My jsme byli všichni hrdí, že jsme zachránili tu naši kašnu a naše náměstíčko.“

  • „Co mi ještě zůstalo v paměti, v té době to bylo nahánění lidí komunistickou stranou do družstev a zákaz provozování živností. Konkrétně to vím, můj děda byl vlastně živnostník, i proto se měl dobře, nebo relativně, že mohl vyrábět novou obuv. Ale v té době už začal působit v Československu Baťa, který byl prostě podporovaný i státem a všechny takové ty drobné živnostníky likvidovali. Takže on dostal zákaz vyrábět novou obuv, mohl jen příštipkařit, prostě opravovat nějaké podrážky, spravovat, anebo když byla natržená obuv nebo něco takového. Ale z toho se nedalo vyžít. Ten tam tajně dokázal i ušít nové boty, ale to zase bylo ze strany orgánů kontrolováno dost přísně. Hodněkrát v noci se nám stalo, že přišli, říkali tomu financové, prostě kontrola, a přeházeli nám celý byt a hledali nové kůže, zda se tu tohle nedělá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    online, 31.03.2021

    (audio)
    délka: 01:25:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Praha je pro mě pořád hlavním městem, i když žiji v jiném státě

Jozef Német v roce 2021
Jozef Német v roce 2021
zdroj: PNS

Jozef Német se narodil 2. února 1951 v Michalovcích na východním Slovensku jako třetí ze šesti dětí. Maminka pocházela z Handlové, kde byla za války zraněna při bombardování. Dědeček, se kterým bydleli, provozoval obuvnickou živnost. Komunisté mu zakázali vyrábět novou obuv, směl jen spravovat tu starou, to ho ale nedokázalo uživit. Jozefův otec vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), aby mohly děti studovat a on měl jako elektromontér lepší práci. Vzpomíná na radost, když v roce 1961 vyletěl do vesmíru Jurij Gagarin. Jozef Német absolvoval základní školu v Michalovcích a střední průmyslovou školu v Humenném. Se školním volejbalovým družstvem vyhrál v roce 1968 celostátní soutěž. 21. srpna 1968 viděl, když Michalovcemi projížděla kolona sovětských vojáků. Vystudoval Chemicko-technologickou fakultu Slovenské vysoké školy chemické a věnoval se výrobě keramiky v různých závodech na Slovensku. Ve třetím a čtvrtém ročníku absolvoval takzvanou vojenskou přípravku, po promoci pak narukoval už jen na rok. Měsíc strávil v Podbořanech a zbytek v Chebu. Po návratu pracoval v podniku Kerko v Tomašovcích a poté v malé výrobně majoliky v Pozdišovcích. Jako bezpartajní nesměl zastávat vedoucí funkce, na místo mistra se dostal až těsně před revolucí. Ještě za komunismu jej navrhli na soudce z lidu, dělal jej pak čtyři roky. Na východě Slovenska dlouho netušili, že by se mohl komunistický režim zhroutit, první vlaštovkou byla až svíčková manifestace v Bratislavě v březnu 1988. Účastnil se veřejných shromáždění i podnikových jednání s vedením. Při prvních svobodných volbách byl zvolen poslancem Slovenské národní rady za stranu Veřejnost proti násilí. Po skončení mandátu pracoval ve velkoskladu s potravinami. Vzpomíná s lítostí na rozdělení Československa a Prahu dodnes považuje za svoje hlavní město, kde žijí i obě jeho děti. Posledních 25 let provozoval s manželkou trafiku, dnes už je v důchodu. Žije na Slovensku v Michalovcích.