„Můj otec uměl a dělal to, že z těch několika mrtvých udělal o jednoho víc. A tím pádem toho jednoho německého vojáka navíc umístil do společného hrobu v Ďáblicích. A toho mrtvého popraveného vydal té rodině.“
„Ti parašutisté byli (jejich těla) přechováváni dlouho v tom ústavu soudního lékařství.“ - „A zažila jste jako dítě operaci u kostela Cyrila a Metoděje na Karlově náměstí?“ - „Slyšeli jsme to a zažila jsem tím, že jsem žila na Albertově, a tam to bylo samozřejmě slyšet. Bylo slyšet už před tím, že tam najíždějí německá auta. Do celé operace byl zapojený jeden náš známý, který se s mým otcem podílel na tom zvláštním nakládání s mrtvými. Ten měl ty parašutisty, právě ten v den, kdy tam přišli Němci a kdy tam pak zahynuli, zachránit. Ten den tam měl přijet s pohřebním vozem a živé je z toho kostela odvézt. Jenomže když tam přijížděl, tak byla Resslova ulice obsazena a on se tam už nedostal.“
„Dal přes něj noviny (přes tělo mrtvého Jana Masaryka), abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu. Z druhé strany k němu přišel tenkrát asistent Tesař. Můj otec měl určité zkušenosti, jak vypadají lidé, kteří buď spadnou z okna nebo jsou zastřelení nebo já nevím, co se s nimi stane, oba spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!‘ Jenomže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla, a už v tom protokolu, který byl sepsaný při pitvě Jana Masaryka, uvedli, že je to průkazně sebevražda a tak dále. Zatímco můj otec celou dobu tvrdil, že to sebevražda nemohla být. Měl pro to důvody. Co si vzpomínám, tak že měl odřené ruce. Říkal, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky. Já tomu nerozumím, ale tohle si pamatuju. Masaryk vypadal hezky. Viděla jsem jen hlavu a nohy. Hlavu měl krásnou. Neměl ji poraněnou, nebyl zastřelený do hlavy. Poznala jsem ho hned. Byl to vlastně krásný člověk.“
„Jmenuji se Květoslava Neradová. Narodila jsem se 9. dubna 1933 v Praze. Moji rodiče tehdy nebydleli ještě v Praze, bydleli v Tachlovicích u Prahy. Takže můj domov je napůl na západ od Prahy a napůl v Praze, tedy převážně v Praze.“
„Advent byla doba docházení do Bartolomějský (na výslech StB). ,My víme, že jste schopná… My víme, že se stýkáte s celou řadou lidí…‘ Oni perfektně věděli, s kým se stýkám. Nejspíš jsem měla doma odposlouchávací zařízení a také mě spousta lidí udávalo, i studenti mě udávali, to já samozřejmě vím. Říkali: ,My bychom potřebovali od vás informace ne z fakulty, tam my máme svých informátorů dost, my bychom to potřebovali do církve, kde vy máte výborné kontakty.‘ Tohle byl jejich způsob nátlaku.“
Květoslava Neradová, profesorka, literátka, rozhlasová publicistka, se narodila 9. dubna 1933 v Praze, vyrůstala na Albertově, kde se kromě jiného stala svědkem krutostí v době Pražského povstání 1945. „Jako by do lidí najednou vjel ďábel,“ vzpomíná na nenávist Čechů vůči německým sousedům, se kterými celou válku v poklidu žili a kteří s nacisty neměli nic společného. Květoslava byla v dětství často nemocná, vzpomíná, jak celé zimy proležela v posteli a četla. Její literární vzdělání bylo ohromující. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a ruština. Zabývala se barokem, a zvláště starými texty Bohuslava Balbína. Již ve svých 22 letech, na počátku 60. let minulého století, přednášela na univerzitě starou českou literaturu, později knihovnictví a dějiny kultury. Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát i s Janem Werichem. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji pravidelně zatýkala StB. Psychicky a fyzicky ji policisté trápili během mnohahodinových výslechů. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty (např. Tomášem Halíkem, pozdějším knězem podzemní církve). Spolupráci s StB zásadově odmítala. V roce 1977, krátce po vzniku Charty 77, kterou šířila a rozmnožovala, ji vyhodili na nátlak tajné policie z fakulty. Její bývalí studenti jí pomohli najít místo ve Státní knihovně, kde s několika přestávkami pracovala až do roku 1990. Za totalitního režimu kromě tajných přednášek a organizování mnoha protirežimních akcí rozmnožovala samizdaty. Po sametové revoluci v roce 1989 se vrátila na fakultu žurnalistiky a založila křesťanskou Vyšší odbornou školu publicistiky. Zemřela v roce 2016.
