„Pamatuji se, jak Němci táhli válečné zajatce z fronty. Šli pěšky, bez bot, kolem nohou omotané pytle, v zimě, byli omrzlí, hladoví. Přišlo jich asi 100, ubytovali jsme je ve stodole, zatímco Němci si vzali nejlepší pokoj u sedláků. Jednoho vězně Němci zastřelili, když si chtěl vzít bramboru, co hospodyně hodila prasatům. Naši ho nenechali jen tak ležet, pohřbili ho tajně za hřbitovem, na hrob mu udělali křížek. Jak se za komunistů vozilo dříví, křížek urazili, maminka ho vzala spravit, ale nešel přivařit zpátky. Toužila po tom, aby tam ten křížek byl. Chodívali jsme pořád kolem. Les jsme koupili a starosta ten křížek nechal udělat. Zrovna minulou sobotu jsem tam byla se synem a teď v sobotu s vnučkou. Před tím to bylo zarostlé, vnučka mě překvapila, udělali mi tam lavičku, trávu vysekali, hezky to upravili, abych tam mohla sedět.
U nás byli ubytovaní dva zajatci. Jeden byl Američan, ten vysoký, ten malý Angličan. Ta dívka na fotografii jsem já a vedle můj muž. Fotografie je udělána po válce.
Když potom Němci odcházeli, zase je s sebou táhli, a to poli, aby je lidi neviděli. Kdo nemohl, tak ho nechali v příkopu. Šli průvodem. To byly kilometry, co zajatci museli pěšky ujít. Došli až na hranice s Německem – ty tehdy nebyly daleko, prakticky za Louny – to už bylo 9. května, konec války.“