Josef Nitra

„Pracoval jsi v Obraně lidu, která byla z dnešního pohledu neuvěřitelně propagandistická. Jak jsi o tom uvažoval?” – “Máš pravdu, ale pro mě to bylo vysvobození. Ani jsem nepředpokládal, že bych v armádě zůstal až do důchodu, a jakmile se mi v roce 1993 naskytla možnost odejít do civilu, udělal jsem to. Pracoval jsem pak jako šéf propagace v Magnet-Pressu, později jsem nastoupil na ministerstvo obrany, dostal jsem na starost státy východní Evropy a bývalého Sovětského svazu a také Itálii. Dva roky jsem dělal poradce a připravoval jsem zahraniční cesty. Za svého působení jsem zažil tři ministry.” – “,Jak dnes nahlížíš na své působení v Obraně lidu?” – “Naučil jsem se tam psát. Nebyl jsem novinář, ale práce v Obraně lidu pro mě byla novinářská škola. Respektive, na konci 80. let jsem začal studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově, jenže praxi jsem získal v Obraně lidu. V Obraně lidu jsme měli normu třicet stran za měsíc, ale já měsíčně odevzdával i šedesát až osmdesát stran, protože mě motivoval výdělek. Nejlepší texty vycházely v týdeníku Obrana lidu, který měl náklad 250 000 výtisků a ve své době patřil mezi nejprodávanější v Československu. Pro týdeník jsem psal různé články, z pekáren, papíren a tak dále. To mě bavilo.“

„Někdo mi říkal, že komunisté – hlavně ti, kteří s režimem kolaborovali více než jiní – měli strach z toho, že ‚až to rupne‘, pověsí je na kandelábry jako v 50. letech v Maďarsku. Jak jsi to viděl ty? Neměl jsi z převratu strach?” – “Zaprvé, říkáš kolaborace, s tímhle slovem… Já jsem byl kolaborant!? Nezvolil jsi správné slovo! Asi to tak nemyslíš, ale slovo kolaborant má jiný význam. Zadruhé, já jsem si vůbec nepřipouštěl, že by něco ruplo, nic takového jsem nečekal, ale věděl jsem, že kdyby to ruplo, ke krveprolití nedojde. My Češi tohle neděláme. Tedy, neříkám, že všichni, ale sametová revoluce byla typicky česká.” – “Slovo kolaborace jsem nemyslel ve zlém…” – “Já vím, že ne! Já to chtěl jen upřesnit. S režimem jsem spolupracoval, ano, spolupracoval. Ale to je stále nepřesné: já s režimem nespolupracoval, já jsem pro režim přímo pracoval. Já jsem byl státní zaměstnanec Československé socialistické republiky.” – “Když přišla sametová revoluce, jako ses k ní stavěl?” – “Osobně se nemám za co stydět, nemám co zakrývat, ke všemu, co jsem udělal, se hlásím. A víš, co je pro mě nejdůležitější? Že svému synovi a své dceři se mohu podívat do očí, o době normalizace jim vyprávět stejně jako tobě a vím, že mi to nebudou mít za zlé. Po revoluci mě trochu štvalo, že spousta lidí měla informace, věděla, k čemu dojde, a kupovala pozemky. 17. listopadu mi jeden ze starších členů redakce řekl: ‚Pepo, dneska nikam nechoď, bude demonstrace.‘ Takže on věděl, že se něco bude dít, zatímco já o tom neměl ani potuchy! Krátce předtím, 28. října, jsem byl v Drážďanech, tehdy se to už v Německu hýbalo, viděl jsem, co se děje, ale nepřipadalo mi reálné, že by k něčemu takovému došlo i u nás… Zkrátka se stalo, co se stalo, a hodně lidí o tom vědělo předem.” – “Napadlo tě někdy, že by ses režimu mohl vzepřít?” – “Já jsem nebyl ani disident, ani přisluhovač.“