Jaroslav Kadaně

„Každej den ráno (přijela) americká kolona s nákladníma vozama a německými zajatci, kteří sbírali to, co zbylo, do takových rakví. Ale to nebyly rakve, to byly bedny, že tam se vešlo čtyři pět lidů, co z nich zbylo. Když tohle uklidili, šli jsme se podívat k tomu biografu a heleďte - takhle veliký děti tam byly. Jak je ten oheň spálí, tak se (člověk) takhle scvrkne... Co šli lidi do sklepa, když zahoukali, jako že tam budou - a teď to chytlo, ten barák - tak ty lidi pravděpodobně, když jim bylo horko v tom sklepě, tak vlezli do toho sudu. A tam se uvařili. Úplně. Protože ti američtí vojáci to tahali těma okýnkama a dírama po kouskách ven. To bylo teda hrozný.“

„Chodívali jsme dolů do Prahy se dívat, jak je lidi vítají, jenom někteří, protože většinou byli proti. Ale Praha byla dost německá... Stáli jsme na rohu Na Můstku, směrem k Masarykovu nádraží, obrácení k Obecnímu domu. Tak to jsme viděli. Já jsem byl zaměstnanej u toho pana Kapra na Žižkově a k nám do krámu potom Němci - vojáci, co byli rozstrkaní po těch obvodech, chodili nakupovat. Protože měli peníze. Za jednu marku bylo našich deset korun. Takže nakupovali jídla, to bylo někdy hrozný. U nás se stalo, když jsem byl v krámě, to si pamatuju jako dneska, přišli čtyři němečtí vojáci a nakoupili špekáčky, plno. A dali si je na krk, zaplatili a šli. A celý radostný to kousali - bez chleba, bez housky, beze všeho. A takhle měli na krku každej pověšených deset patnáct špekáčků, každej.“

„Američani, když odjížděli, no to víte. Oni měli čokoládu a všechno a ty Němky, ty se na ně vrhli. Mladý holky, paničky mladý, no tak ty černoši a běloši... Vyspali se, a když odjížděli, tak měli na tanku napsáno: Vy německé kurvy, odjíždíme ke svejm milejm manželkám.“

„My jsme nastupovali na Hlavním nádraží do vlaku, k večeru, a druhej den jsme byli na místě, dopoledne. Tam si nás vyzvedli, už měli pravděpodobně podle papírů rozhodnuté - vagon ten půjde tam, vagon ten půjde tam. Protože celej vlak byl s nasazenejma. Vyvolávali nás jménama a: ,Vy běžte tam, vy běžte tam...‘ Nás šoupli v takový hale do rohu, kde nás odhadem mohlo být tak padesát, a čekali jsme, co bude. Pak přišlo asi pět Němců v civilu a nějak spolu mluvili a pak začli vyvolávat: ,Kdo je pekař (Bäckerei), kdo je malíř a kdo je Fleischer?‘ No tak jsme se přihlásili - já, nějakej Ludvík Hůlka a Pepík Kupr. A vzal si nás jeden ten Němec, nás tři si vybral...“