„My jsme byli v prvním transportu do Terezína, to znamená na začátku prosince 1941. A to byl první civilní, předtím byly jenom pracovní transporty, dva, a my jsme byli teda první civilní. Maminka a já, my jsme tam vydržely až do konce. Já ne úplně do konce, protože jsem utekla, ale maminka byla v nemocnici těžce nemocná. Tatínka odvezli v říjnu 1944 do Osvětimi, okamžitě do plynu, rovnou cestou teda.“ – „Z Vaší rodiny, Vy a maminka jste to přežily, a jak to bylo s ostatními?“ – „Maminka měla čtyři bratry, z nich jeden umřel na normální nemoc a dva taky zaplynovali. A jeden to přežil, to byl tatínek Petra Ebena.“ – „A Váš bratr?“ – „Můj bratr byl takový normální kluk, velmi špatně se učil, tak proto ho naši poslali na začátku, ještě před mobilizací, do Anglie do školy a on tam zůstal samozřejmě celou dobu. Přihlásil se v 15 letech do armády, což měl ve vojenské knížce poznamenané, no, ale oni ho odmítli, až když mu bylo 17 let, tak mu dali na vybranou, kterou zbraň, on si vzal letectví, no a tam vydržel až do konce. Náhodou nespadl, no...“
„Největší legrace byla, že mě Revoluční garda zatkla na Malé Straně hned, jak jsem vylezla z auta. Protože jsem byla tak nadšená, že jsem v Praze, že jsem se asi chovala ne úplně normálně. Koukala jsem po střechách… To by si musel každý prožít. Nedá se to absolutně srovnat s mým návratem z Pardubic v šedesátém roce, to vůbec. Byla jsem tak nadšená, oni mě obklopili a začali říkat: ‚No jasně, ona vyhlíží snajpery, kteří střílejí ze střech, a ona je navádí!‘ Já jsem říkala: ‚Prosím vás! Vždyť já se vracím z koncentráku!‘ Naštěstí jsem měla legitimaci, co nám dali předtím. Když ji viděli, tak mě začali objímat, říkali, kam chci, že mě odvedou… Já jsem říkala, že chci jít sama, že nechci s nikým.“
„Nebyli jsme nadšení. Vraceli jsme se znechucení. Takto jsme si to nepředstavovali. Představovali jsme si jakousi rehabilitaci, ne se vrátit takto… Mně ten kriminál šéf vyčítal ještě v roce 1968 – abych si nedovolovala, abych nezapomněla, kde jsem byla atp.! Přesto, že nám v šedesátém osmém dali výmaz v trestním rejstříku, lidi si pořád dovolovali.“
„Samozřejmě mě holky dokonce ze starších ročníků tahaly, nevím z jakého důvodu, do komunistické strany, a to musím říct, že to se nikomu nepovedlo. Ani ve třicátém osmém, ani ve čtyřicátém pátém – no to už vůbec! To asi bylo tím, že jsem byla věřící. Měla jsem ve všem velmi jasno… Já jsem například přečetla Manifest a úplně jsem se zděsila, že to je celé založené na závisti. Že prostě oni užívají závisti k tomu, aby propagovali svoje názory.“
„S tou Chartou to bylo tak, že já jsem do ní prakticky vplula. Myslím, že jsem vám už říkala, že jsem to nepodepsala, ale že jsem použila toho jejich tehdy uznávaného druhého způsobu. Měla jsem ručitele. Kriegla, Sekaninovou-Čakrtovou... Žádného katolíka, samé komunisty… To prostě místo podpisu oni ručili svými podpisy, že s nimi budu spolupracovat, ale že mám důvod, proč to nepodepisovat. Já jsem měla důvod, z poslušenství mně to zakázali. Teda převorka.“
Anna Magdalena Schwarzová se narodila 14. března 1921 v pražské židovské rodině, jež konvertovala ke katolictví. Již v roce 1939 se stala postulantkou jiřetínského kláštera. Po začátku války byla s maminkou prvními transporty odvezena do Terezína. Bratr působil během války v britské Royal Air Force, otec roku 1944 zahynul v Osvětimi. Ke konci války se jí podařilo z koncentračního tábora uprchnout a dostat se do rodné Prahy. V prvních poválečných letech zde studovala angličtinu a francouzštinu na univerzitě. Po únoru 1948 a následných studijních prověrkách bylo ale její studium ukončeno. Musela se tedy živit jako cizojazyčná korespondentka v podniku Juta a poté jako referentka ve společnosti Kovo. V roce 1953 pak byla zatčena a o rok později odsouzena za protistátní náboženskou činnost. Jedenáctiletý trest si odpykávala v ženské věznici v Pardubicích. Její uvěznění bylo přerušeno až amnestií v roce 1960. Po propuštění se živila dělnickými profesemi, posléze tlumočením v Českém Krumlově. Roku 1968 se stala překladatelkou na vysoké škole zemědělské v Praze. V období normalizace se aktivně angažovala v Chartě 77 či VONS. V srpnu 1980 se jí podařilo složit věčné sliby do kláštera bosých karmelitánek v Krakově, kde dne 2. ledna roku 2017 ve věku 95 let zemřela.
