„Řekli jsme si – je tu komunistická strana, musíme se s ní dostat do styku. Jednou v neděli v září roku 1941 jsme skončili procházku s Jiřím Hellerem po Praze a zakotvili jsme v bethalucu. Bethaluc hebrejsky znamená dělnický domov. Bydleli tam lidé ze Slovenska, Podkarpatské Rusi, případně z Německa. Mezi obyvateli byl také nějaký Laco Herškovič. Onu neděli jsme stáli na chodbě a Laco Herškovič si mě vzal stranou za nějakou skříň a ptá se, zda jsem ve straně. Myslel jsem, že hledá spojení na stranu, a odpověděl, že já ne, ale že znám lidi, kteří ve straně jsou. Další otázka zněla: ‚A chceš spolupracovat?‘ – ‚Ano.‘ Zeptal se, zda znám další lidí, kteří by měli o spolupráci zájem, a když jsem přisvědčil, řekl mi, abychom vytvořili buňku.“
„Už jsem spal. Vzbudila mě žena, že Rusové překročili hranice. Oblíkli jsme se a jeli na Senovážné náměstí, kde tehdy nouzově zasedal parlament. Jel jsem s Křenem a Kuralem do Strašnic pro Jaromíra Literu, který byl druhým tajemníkem městského výboru. Po návratu jsme šli jsme na zasedání městského výboru strany. Vtom přijely první transportéry a na ulici zastřelili jednoho mladého železničáře. S Literou jsme se na sebe podívali: ‚Co teď?‘ – ‚Jdeme za Dubčekem.‘ Šli jsme za ním, ale tam už stáli dva parašutisti a řekli: ‚Nelzja!‘“
„Byli jsme zklamáni, protože jsme si mysleli, že nejprve dostaneme zbraně. Nedostali jsme ale žádné. Dostávali jsme časopis Svět proti Hitlerovi, který jsme měli rozšiřovat mezi spolehlivé lidi. První akce, kterou jsem zažil, se odehrála, když Rudá armáda dobyla nazpět Rostov. Vyrobili jsme nálepky s ‚V‘, srpem a kladivem a nápisem Rostov. Každý měl svůj rajón a rozlepovali je – já s Jiřinou na Novém Městě. Měl jsem takový strach, že když jsem se chystal nalepit první, všechny nálepky se mi rozsypaly na zem. Jiřina se chovala perfektně: ‚To nic, to překonáš.‘ Strach jsem pak skutečně překonal. Zároveň jsem viděl, jaká byla naivita, že jsme si mysleli, že by nám měli dát zbraně.“
„Tehdy začaly transporty, několik z lidí z Hašomer Hacair se rozhodlo, že nepojedou a pokusí se protektorát přežít pomocí falešných dokumentů. Požádali mě o pomoc. Samozřejmě jsem souhlasil a začali jsme shánět falešné dokumenty. Klukům z buňky jsem řekl, kdo může, ať se zapojí. Celkem se nám podařilo ‚arizovat‘ sedm Židů, dva z nich však později zahynuli, protože pokračovali v odboji a byli zatčeni. Pět lidí ale přežilo. Občanky jsme kradli, vyzmizíkovali a vyplnili na patřičné jméno. V tomto období to asi byla naše nejefektnější činnost.“
„Moje komunistické přesvědčení bylo velmi hluboké. Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu, včetně zacházení s opozicí. Potřeboval jsem rozbít schéma, že likvidace opozice v Rusku byla nutná pro progresivní vývoj socialismu. Toto schéma mě drželo až do chvíle, kdy jsem slyšel Chruščovův tajný referát v roce 1956, z nějž jasně vyplynulo, že likvidace opozice byla zločinem. Potřeboval jsem, aby autorita – v tomto případě první tajemník Chruščov – řekla: Nebylo třeba likvidovat opozici.“
Miloš Hájek se narodil 12. května 1921 v Dětenicích. Od mládí se zajímal o politiku, názorově inklinoval k levici. Po napadení SSSR v roce 1941 se zapojil do komunistického odboje. Po roce 1943 spolupracoval s levicovým sionistickým hnutím Hašomer Hacair a pomáhal shánět pro Židy falešné dokumenty. V srpnu 1944 byl zatčen gestapem a 21. března 1945 odsouzen k trestu smrti, před popravou jej zachránil konec války. V roce 1948 se stal učitelem na Vysoké škole politické. Únorový převrat jako přesvědčený komunista přivítal. V 60. letech působil v Historickém ústavu ČSAV. Invaze v srpnu 1968 však způsobila Hájkův postupný odklon od komunismu. Jako delegát se zúčastnil vysočanského sjezdu KSČ a v roce 1970 byl vyloučen ze strany.V roce 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1988 vykonával funkci jejího mluvčího. Byl spoluzakladatelem levicového politického klubu Obroda. V roce 1990 vstoupil do ČSSD. Za záchranu Židů během okupace mu bylo státem Izrael v roce 1996 uděleno vyznamenání a titul Spravedlivý mezi národy. Zemřel v Praze v únoru 2016.
