Alois Holub

„A s námi jela polovička Židů, co je sesbírali v Brně, a těm se nejvíc věnovali. Ráno, když jsme šli podepisovat kremaci, že souhlasíme s kremací, tak ti Židé byli nastoupení, a jak ti byli…, to byli možná nějací úředníci nebo právníci…, a ti tady měli jen čárky a ten obličej modrej, zelenej, nateklej každej. No a tam se říkalo, že ti Židé v Mauthausenu nevydrželi dýl jak tři dni. To se chodili esesmani tam trénovat. No a my jsme byli taky posledním transportem, jinak už tam Židy nevozili.“

„A to, jak se něco semlelo, tak člověk mohl čekat, že bude na řadě, tak to furt dělal. Mám v mysli tam nějaké to komando venkovský, který pomáhalo tam někde na statku, a tam si udělali esesmani nějakou zábavu a nějaký pohoštění k něčemu, já nevím, a donesla se nějaká kořalka do lágru, a tak celý komando zlikvidovali. Celý komando se zlikvidovalo. To šli, měli tam připravenou práci, takže dělali, nakládali, vozili a během té práce byli bití. Někteří ještě přišli k obědu a byli si vědomi, že odpoledne tam zůstanou oni. A celý to komando, co člověk viděl… Nebo ‚Češi nástup ke cvičení!‘ To bylo právě v tom roce 1942. ‚Alle Tschechen antreten!‘ Někteří ztratili, jak lezli a museli oknama vyskákat, aby nastoupili na Appellplatze. A tam už byli připravení (esesmani), dlouho tam s nima dělali: pochod, běh. Tam je honili a mlátili a ti staří někteří už nemohli a tam padli a to oni už měli různý metody... A jeden čas za tý heydrichiády Češi byli vyhlášeni za něco, jako byl Žid: menší porce chleba a kdekdo jim mohl dát pár facek. To si stoupl člověk do uličky, šel nějaký Němec, chytl vás a nebyl nikdo, kdo by pomohl. No jo, možná, že důležitější věci zapomínám. Sokoli. Tenkrát říkali, že jich přišlo snad 300 a byli zaplynovaní. To se táhlo tenkrát ten smrad z toho komínu…“

„Dopoledne, vlastně odpoledne kolem třetí hodiny, to se scházeli ti Němci. A v pět odpoledne tam přicházeli Němci se dívat na ty popravy k tomu Václavu, nebo jak tomu tam říkali. Tak počítám, že třetina až polovina nás tam bylo postříleno. A ten zbytek nás 8. (října 1941) odvezli Pod Kaštany a tam jsme se do rána shromažďovali. A mezi náma byli i Židé. Tak nás bylo asi 50 vězňů. Ráno asi ve tři hodiny jsme dostali polívku na cestu. A ráno autama nás odvezli na nádraží a jeli jsme, nevěděli jsme kam. Tak jsme jeli do Vídně a pak tou dráhou kolem Dunaje, až jsme zastavili v Mauthausenu na stanici.“

„Tak koukám na něj a najednou se dívám: od horní brány běží náš kápo Wolfrat s dvěma chlapama a hlásí se u Bachmayera a obrátí se k nám a hlásí moje číslo a číslo ještě jednoho. My jsme vystoupili, ty dva chlapy tam píchnul a my jsme s kápou šli nahoru do dílny. A navrchu u tý brány jsem se otočil a dole tou bránou hlavní vycházel ten transport a nikdo nevěděl kam… A jak jsem zas jednou tomu Sepovi nesměle, že už bych chtěl skončit tu práci, to už jsem tam byl tři roky, no a on mi říkal: ‚ No, jak chceš. Ale Bachmayer se tě nebude ptát, když přijde a řekne, že chce kazetu, tak se tě nebude ptát, kdy to budeš dělat, kde budeš tu kazetu dělat. Tak já tě tam... máš tam místo v klidu, můžeš dělat v klidu pod střechou.‘ No tak já jsem věděl, o co jde… A byly taky doby, že v poledne jsem se zastavil u toho Lageraltestera, přišel kápo, tak mi říká: ‚Lojzku, zejtra v poledne potřebuju kazetu.‘ Tak já v dílně jsem si to trochu připravil a do toho hladovýho žaludku za ty kalhoty (jsem si ukryl materiál), to jsem měl strach, jestli nebudou prohlídky na bráně, ale vždycky jsme tak nějak prošli. A dělal jsem až do rána, tu kazetu jsem odevzdal, ale to jsem (pracoval) celou tu noc a měl jsem jenom trochu sladkýho kafe a to bylo tak všecko, co jsem měl.“