Alois Holub

„Dopoledne, vlastně odpoledne kolem třetí hodiny, to se scházeli ti Němci. A v pět odpoledne tam přicházeli Němci se dívat na ty popravy k tomu Václavu, nebo jak tomu tam říkali. Tak počítám, že třetina až polovina nás tam bylo postříleno. A ten zbytek nás 8. (října 1941) odvezli Pod Kaštany a tam jsme se do rána shromažďovali. A mezi náma byli i Židé. Tak nás bylo asi 50 vězňů. Ráno asi ve tři hodiny jsme dostali polívku na cestu. A ráno autama nás odvezli na nádraží a jeli jsme, nevěděli jsme kam. Tak jsme jeli do Vídně a pak tou dráhou kolem Dunaje, až jsme zastavili v Mauthausenu na stanici.“

„Tak koukám na něj a najednou se dívám: od horní brány běží náš kápo Wolfrat s dvěma chlapama a hlásí se u Bachmayera a obrátí se k nám a hlásí moje číslo a číslo ještě jednoho. My jsme vystoupili, ty dva chlapy tam píchnul a my jsme s kápou šli nahoru do dílny. A navrchu u tý brány jsem se otočil a dole tou bránou hlavní vycházel ten transport a nikdo nevěděl kam… A jak jsem zas jednou tomu Sepovi nesměle, že už bych chtěl skončit tu práci, to už jsem tam byl tři roky, no a on mi říkal: ‚ No, jak chceš. Ale Bachmayer se tě nebude ptát, když přijde a řekne, že chce kazetu, tak se tě nebude ptát, kdy to budeš dělat, kde budeš tu kazetu dělat. Tak já tě tam... máš tam místo v klidu, můžeš dělat v klidu pod střechou.‘ No tak já jsem věděl, o co jde… A byly taky doby, že v poledne jsem se zastavil u toho Lageraltestera, přišel kápo, tak mi říká: ‚Lojzku, zejtra v poledne potřebuju kazetu.‘ Tak já v dílně jsem si to trochu připravil a do toho hladovýho žaludku za ty kalhoty (jsem si ukryl materiál), to jsem měl strach, jestli nebudou prohlídky na bráně, ale vždycky jsme tak nějak prošli. A dělal jsem až do rána, tu kazetu jsem odevzdal, ale to jsem (pracoval) celou tu noc a měl jsem jenom trochu sladkýho kafe a to bylo tak všecko, co jsem měl.“

„Pár lidí tam bylo, pár žen, děvčat, co je vytáhli z tý plynový komory před tím spálením. Já jsem je tam tehdy ještě viděl, ještě než je tam někdo fotografoval. Hloupé je to, že to, co člověk prožil, tak se mu zdá. A tak si říkám, že ten, kdo to neprožil, tak se mu to nezdá…(smích) A někdy je to tak, se to vědomí tak vrátí do té atmosféry, že když se potom probudím, tak jsem úplně v té tísni… Kdysi se mi taky zdálo: šli jsme na popravu všichni a Lageraltester šel kolem a já jsem mu říkal: ‚No, jo… Ty se vždycky dovedeš z toho…‘ ( smích) To byly situace. Buďto se člověk připravil a celý život si tak nějak říkal: ‚Tolik lidí umíralo a jednou stejně umřu, tak co… To je jako moment, a když musím a nedá se nic dělat, tak co, proč se už teď trápit.‘ A taky kolikrát se člověk připravil a tak cítil, že je to skutečnost: ‚Umřu… no…‘ A když se pak zase vžil do toho života, tak si říkal: ‚A hele, bylo by to škoda!‘ (smích)“

„A s námi jela polovička Židů, co je sesbírali v Brně, a těm se nejvíc věnovali. Ráno, když jsme šli podepisovat kremaci, že souhlasíme s kremací, tak ti Židé byli nastoupení, a jak ti byli…, to byli možná nějací úředníci nebo právníci…, a ti tady měli jen čárky a ten obličej modrej, zelenej, nateklej každej. No a tam se říkalo, že ti Židé v Mauthausenu nevydrželi dýl jak tři dni. To se chodili esesmani tam trénovat. No a my jsme byli taky posledním transportem, jinak už tam Židy nevozili.“