„No tak banderovci, to bylo v každý dědině. Přišli a pojedli a vypili. Jednou k nám přišli před posvícením akorát. To bylo v neděli po Václavu. Maminka měla napečený koláče, tak pojedli všechno, co bylo, a šli.“
„No tak strach byl. Co se dalo dělat. Za náma byli polní četníci a museli jsme dopředu, protože jak bysme zůstali, tak by bylo zle. Aji Svoboda, nahan v ruce, a jdem.“
„Hned jak jsme přišli první den do toho Rumunska, jak jsme přijeli, naložili nás na vagony a vezli nás tam a hned první den jsme dělali zemljanky a tam jsme spali. Víte, jak vypadá zemljanka? Chvojí, začalo pršet, protékalo to s blátem na nás.“
„Šok. Šok bylo všechno. My jsme jeli jako průzkumníci první a tam ležel ruskej voják a já jsem se ho ptal, jak je to daleko na frontu. A bylo to před samým Krosnem. A on povídá: ,Kilometrou dvacať,‘ dvacet kilometrů. A oni nás už brali po takové louce. Chtěli nás do zajetí Němci. Hned první den jsme se mohli trefit do zajetí.“
„Tam chlapi zešedivěli za mlada. Si to představte, když do nás začali bít. Oni byli zastřílení a tam byla na Dukle taková úzká silnička a my jsme tama museli jít, jinak bysme se tam nedostali. A oni byli na tu silničku zastřílení.“
Josef Valenta se narodil 23. října 1921 v Hlinsku na Volyni. Školu absolvoval v Hlinsku, vyučování probíhalo v polském jazyce. Na Volyni se oženil s Olgou Charvátovou a narodil se jim syn Jaromír. V březnu 1944 dobrovolně vstoupil do 1. československého samostatného sboru. V Rovně byl přidělen ke smíšenému průzkumnému oddílu. Výcvikem prošel v Bukovině v Rumunsku. V září 1944 byl povolán na frontu v blízkosti Krosna. Jeho úkolem bylo předávat zprávy mezi hlavním štábem a vojskem. Zúčastnil se přechodu Dukelského průsmyku. Konec války zažil v Přílepech u Holešova. Po válce byl povolán k vojenské skupině Žatec. Dne 26. října byl demobilizován v hodnosti svobodníka. Byl mu přidělen statek v Německé Libině (dnes Libina), kde až do své smrti v březnu 2011 žil.
