Ilsa Maier

„Naše babička to přežila v Terezíně. A moje maminka to přežila, to je vůbec k neuvěření, protože už byla čtyřicátka (čtyřicátnice, pozn. ed.). A ona prošla Osvěčinem o dva roky dřív než já a tehdy to byl rodinný tábor a měli to nějak jinak… prostě je k neuvěření, že to přežila, přežila to v Bergen-Belsenu a vrátila se do Brna. No a měla bratra v Americe, který náhodou byl na obchodní cestě, když přišli Němci, a nevrátil se. A ten chtěl svou matku, mojí babičku, aby přijela do Ameriky. A ta nechtěla jet bez mý maminky a moje maminka nechtěla jet beze mě a já jsem nechtěla jet bez Franty. Tak jsme se všichni vystěhovali. Mýmu manželovi se to vůbec nelíbilo, neuměl anglicky a ničím nebyl. A vlastně jsme měli v úmyslu se vrátit. Přitom to převzali komunisti, tak jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. A tak se stalo, že mám celou rodinu v Americe.“

„Jmenuji se Ilsa Maierová, narodila jsem se Drexlerová, 15. května 1922 v Brně..." (tazatel) „A vy jste příbuzná paní Markéty (Novákové, pozn. ed.)?" „Ano, my jsme dvojité sestřenice, naši otcové byli bratři, matky sestry. Takže jsme skoro jako sestry. Ale vyrostly jsme jiným způsobem, protože ona jako malé dítě byla v Bratislavě a potom rodiče se rozváděli, kdežto my žili v Brně. Můj otec byl prokuristou v továrně - sladovně mého dědečka, otce mé matky, a celou dobu tam pracoval. Ale on taky byl právníkem, jenomže nepracoval jako právník. Já jsem měla úplně okouzlené dětství a mládí, protože všechno, co jsem měla dělat, mě bavilo, takže já jsem chodila ráda do školy a tak dále... Já jsem se chtěla stát doktorkou.“

(Markéta Nováková): „Tohle jsou ty budovy bývalých koníren, kde nás ubytovali na těch palandách. To byly dva oddělený lágry a mezi nima cesta. A my jsme šly po té cestě, než jsme došly tam, kam nás chtěli ubytovat.“ (Ilsa Maier): „A typický pro mě, když se mě ptáte, jak jsem se cítila… Já mám nějakou ochrannou reakci, že se usmívám. To dělám pokaždý, když mně něco nesedí, tak se usmívám a já o tom nevím. Myslím, že to je určitý druh šoku, který si člověk neuvědomuje. Já jsem necítila vůbec nic.“

„Já jsem skoro neměla, jak se u nás říká, teen age, protože když mně bylo sedmnáct let, to bylo na jaře 39. A 15. srpna 39 Němci uspořádali nějakou slavnost. A pršelo, tak se dali na zabíjení nebo kopání Židů v jedné kavárně, kde můj otec byl. A on tam umřel. Takže z jednoho dne na druhý jsem se stala dospělým člověkem, úplně jsem přeskočila tu dobu mládeže. A moje máma z toho byla úplně vedle, takže já jsem se vlastně stala hlavou rodiny, takřka jsme byly jako sourozenci, ne jako dcera a máma.“

(Markéta Nováková): „Jelikož jsme byly mladé ženy a tím pádem jsme měly menstruaci. Přitom, jak nám přidělovali oblečení, tak tam byl takovej štos látkovejch…látkové vložky, tehdy byly látkové, dneska jsou vatové. A jelikož tam byly látkové vložky, jen tak tam ležely, kdo eventuelně menses v tom okamžiku měl, tak my jsme byly dost chytrý, tak jsme si řekly:, Je říjen, je zima a my nemáme nic na hlavu.´ Tak jsme si to daly na hlavu. Aspoň já.“ (Ilsa Maier): „No já taky.“ (Markéta Nováková): „To bílý na té hlavě.“ (tazatel): „A poznáváte ještě někoho v tom průvodu?“ (Markéta Nováková): „Ne.“

„Přišly jsme do Drážďanských kasáren a tam nebylo vůbec nic, bylo tam pár strožoků na zemi… Za velice krátkou dobu se ukázalo, že tam byli kojenci, že tam byly rodiny s malými kojenci. Tak já jsem začala pracovat, měla jsem třicet matek a třicet kojenců. To byla velice zajímavá práce. Totiž s kojencema to bylo lehký, ale s matkama to bylo hrozně těžký, protože je oddělili, ti kojenci nebyli s dospělýma. Tam jsem rok pracovala, no a potom už jsme žádný kojence neměli, tak jsem začala pracovat jako ošetřovatelka. A pro mě to bylo velice zajímavé, protože já jsem vždycky chtěla studovat medicínu. A tam jako velice neškolená, jen trošičku školená, jsem pracovala u těžkých operací. Bydleli jsme s doktorama a nesměli jsme ven z té budovy, takže večer tam seděli a bavili se s náma, bylo to velice poučné. Tak já ze začátku nebyla vůbec nešťastná, i když jsme měli hlad a všechno, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Po určité době jsem potom, až do čtyřiačtyřicátého, pracovala u dětí.“

„A potkaly jsme se tím způsobem, že jsem šla v Brně po náměstí a jedna paní mně povídá: ,Co je s tvou mámou?‘ Povídám: ,Co má být, je mrtvá.‘ Ona řekla ,Ne, v dubnu žila, byla tam a tam.‘ Ta paní tam taky byla. Tak jsem jela do Prahy a oni tam měli záznam. A tam jsem na to přišla, že je v Bergen–Belsenu. .A ona chudák dostala tyfus a to taky přežila. A mnohem mladší lidi… Můj manžel měl jednu snoubenku, která byla tak stará jako my, nebo ještě mladší. A byla v Belsenu a dostala tyfus a umřela a moje máma to přežila! Já jsem nikdy na to nemyslela, že by to mohla přežít.“