Milan Milner

„Přišel rok 1944 a rozhodli jsme se, že se musíme nějak připravit. To bylo ještě před povstáním na Slovensku. Začali jsme dělat první bunkry. Ty bunkry se ze začátku dělaly dost lajdácky. Všechno se to dělalo v obecním lese. Ten obecní les byl předtím dost vyholený a tohle bylo nějakých sedm osm let potom, co se to vykácelo, takže v určité fázi byl strašně hustý. Maximálně šest sedm metrů vysoký, těžko se tím prodíralo, takže do toho nikdo nechodil a bylo to téměř nepřístupný a dobře schované. Dělalo se to ze začátku docela primitivně – měli jsme pilky, sekyrky. Řezali jsme kmínky, osekali. Druzí kopali prohlubeň a přikryli. Tomu pak někteří říkali sloní past. Kdyby si na to slon stoupl, tak by se to propadlo. I když my jsme na to také stoupali. Pak se to samozřejmě pokrylo drny. Pak jsme zjistili, že to by nestačilo. Stačilo by to k tomu schovat se a pak odejít zase někam dál. K bydlení by to nestačilo. Tak se to hloubilo víc…“

„Všichni začali utíkat. Starý Cichra i Mirek i Tonda stáli jako duby a říkali: ‚Do lesa!‘ To bylo štěstí, že to bylo kousek. Těsně u lesa, sto metrů k lesu. Starý Cichra říkal, že to nebude hořet věčně, ale bylo tam to riziko, že těsně pod tím je nádraží a tam byl vlak s maďarskými šípovými kříži. Ty měli ještě u nás tu baterii, z které potom stříleli na Kyjov. A také tam byla část frontového vojska, poněvadž měli už část minometů. Skutečně to bylo vidět do dálky. To hořelo, nevybuchlo. S tím už jsme měli zkušenosti, když kluci, co byli v Reichu, přivezli z Německa tužkové baterie, tak když jsme je dali u nás na kopci na hradě, tak bylo vidět až do Kyjova, jak to svítilo. Ale nestalo se nic, nikdo nepřišel. Tak hurá na to a hlavně rychle zakopat. Horší bylo, že jeden padák spadl na vysoký strom. Ale i s tím starý Cichra počítal, byl to sekáč prostě, určil ty nejzdatnější, aby ten dub porazili. Druhý dne tam šel revírník a říkal, co si ty lidi dovolují, to není možný. Nestačí jim, že řeknu, aby šli na roští. Oni si porazí celý dub!“