„Já jsem byl u skupiny na velitelství jako nejvyšší hodnost. Tak jsem to vzal, na své konto jsem to vyhlásil. Těm lidem, co utekli, se nic nestalo, protože utekli, aby bojovali. Ale už se nevrátili k naší jednotce. Nevím, kam přišli. Já jsem zastoupil výkonného rotmistra, tak jsem získal to vykonávání. [Co obnášelo dělat výkonného rotmistra? To nebyla legrace, že ano? Spousta práce.] Výkonný rotmistr vlastně dělal všechno, aby byla rota pořád v dobrém zdravotním a zásobovacím [stavu]. Prostě zajišťoval bezvadný chod jednotky. Já jsem to začal dělat.“
„Druhý den jsme vyslali naše spojovací důstojníky, obhlédla se situace a rozptýlili jsme se do jednotlivých bunkrů. Bunkry jsou velice rozdílné. Jak bych to řekl? Například první četa [možná rota – pozn. aut.] byla v takové dost hluboké, ale nízké jeskyni. Strop nic neprorazilo a předek byl udělaný z pytlů písku. To byla první rota. [Potom] druhá rota. My jsme měli betonové bunkry a v nich se nedalo spát. Byly nespojené, spojené byly pouze dělostřeleckou vazbou. Jinak na některých [bunkrech] byly protiletecký kanony. Dole se svítilo petrolejkou. Příšerné ovzduší. U vchodu, když se tam sešlo, bylo takové místo. Asi na střeliště. Tam byl dýchatelný vzduch, a tak jsem se tam nastěhoval.“
„Já jsem se potom dostal do [Malých] Bronowic. Tam byl četař [Josef] Komínek a ten řekl, abych se přidal k letectvu. Tak jsem se přidal k letectvu. Pak jsme ustupovali na východ a já jsem se dostal až do zajetí. Když jsme s nějakým právníkem, kapitánem [Emilem] Konopáskem, hledali cestu, tak nás zatkla [sovětská] pohraniční hlídka. Z toho koukal gulag. Ale zase nám hrála náhoda na ruku. Velitel měl za ženu ukrajinskou Češku, tak říkal: ‚Tohle by vás stálo vězení.‘ Zrušil to a udělal to tak, že nás pustili. Ale museli jsme opustit rajon. Dostali jsme se do Vilna, o kterém jsme se dozvěděli, že ho Rusko předá vilenské správě.“
„Lidé, jak to brali. Došla jim zpráva, že ztratili syna nebo dva [syny]. Byla válka, co se dá dělat? Vzali to se stoickým klidem. Žádné rozohnění. U nás by to byla hrozná tragédie. Oni to vzali celkem: ‚Nedá se nic dělat, je válka.‘ Musíme si vážit, že Američany stál první den přistání [v Normandii] tři tisíce lidí. To my jsme takovou armádu v zahraničí nikdy neměli. No měli nakonec. [Nakonec jo.]“
„Já jsem se připravoval na zkoušku na techniku. To byla moje cesta. Když přišli Němci, tak nám to přetrhli a za krátký čas byla vyhlášená mobilizace. Než byla mobilizace vyhlášená, tak jsem se dal zapsat do pokračujícího kurzu na Štěpánské, abych mohl na techniku. Byla potřebná maturita a tu jsem stejně neměl. Přišli Němci a narukoval jsem do Spišské Nové Vsi, kde sídlil náš pluk. Tam jsem [mobilizaci] přečkal. Taky jsem se tam seznámil s letci, kteří [potom] odešli za hranice.“
Plukovník v. v. Jan Koukol se narodil 26. prosince 1912 v obci Helenín u Jihlavy v tehdejším Rakousko-Uhersku. Tatínek pracoval jako strojmistr v textilní továrně a maminka byla v domácnosti. Vychodil obecnou školu, vystudoval elektrotechniku a po vyučení narukoval do československé armády, kde sloužil ve 3. leteckém pluku ve slovenských Piešťanech. V Čáslavi absolvoval i poddůstojnickou školu a díky tomu získal hodnost četaře. V roce 1938 se ještě účastnil mobilizace, kterou prodělal ve Spišské Nové Vsi, ale po vzniku Protektorátu Čechy a Morava přešel do Polska, kde byl dne 25. srpna 1939 prezentován v Malých Bronowicích u Krakova jako člen Československého legionu (také Českého a slovenského legionu). Po napadení Polska se přes Vilnius dostal do Moskvy, odkud odjel na Střední východ. Zde byl zařazen do Československého pěšího praporu 11 - východního a působil jako výkonný rotmistr u druhé roty. S pěším praporem se v roce 1941 účastnil okupace Sýrie a také slavné obrany Tobruku. Po příchodu dalších vojáků a po reorganizaci pěšího praporu na 200. lehký protiletadlový pluk působil i v tomto útvaru jako výkonný rotmistr, což obnášelo hlavně organizační zajištění chodu jednotky. V roce 1943 odplul lodí Mauretania přes celou Afriku do anglického Liverpoolu, kde se opět zapojil jako výkonný rotmistr do 1. československé samostatné obrněné brigády. V letech 1944-1945 se účastnil obléhání francouzského města Dunkerque. Po válce pracoval mimo jiné ve Škodových závodech. Žil v Praze a dožil se úctyhodného věku. Zemřel dne 6. července 2012 ve věku nedožitých 100 let jako jeden z posledních československých obránců Tobruku.
