Plk. Demeter Senický popisuje boje u Kyjeva v listopadu 1943, kde z vlastní iniciativy zničil několik německých protitankových postavení a kulometných hnízd a zlomil tím odpor nepřítele v daném úseku.
„Normálních pušek i automatů bylo málo. Když vypukla válka, rukovali jsme pro zbraň. Ale oni neměli tolik zbraní. Měl jsem tam pár kamarádů, Češi to byli a Poláci. Oni stáli za mnou. Když k tomu došlo, tak jsem couvnul, abych nedostal zbraň. Protože jsem věděl, že je nemají. Pak řekli: ‚Dost, zbraně už nemáme.‘ Že je dostaneme až tam, až bude zapotřebí. Tak jsme jeli beze zbraně. Tazatel: „A vy jste tu zbraň nechtěl, abyste ji nemusel nosit?“ - „Abych ji nenosil, abych ji neměl.“
„Němec zaspal a (dostal se do našeho zajetí). Co s ním? Velitel: ‚Zastřelit!‘ No, zastřelte člověka, když prosí o život. To byla doba, než se našel někdo, kdo ho šel odbouchnout. Netrvalo to ani půl hodiny a přišel ještě jeden Němec - a taky ho zastřelili. Protože odvést ho, to by s ním museli dva nebo tři chlapi dozadu. To je blbost, to nejde. Takže jsme tam takhle odbouchli dva Němce, i když prosili o život, ale nešlo to...“ - Tazatel: „Kdo je nakonec zastřelil, ty Němce?“ - „Náš, náš voják je zastřelil. Někomu to je jedno.“
„Byl to Rus a neměl rád Čechy. Když nám povolili, abychom nastoupili do Buzuluku, do naší české armády, tak říkal: ‚V žádném případě, já vám dám, vy Češi. Můj otec padnul s vašimi Čechy.‘ Když naši Češi ustupovali (legionáři, pozn.aut.), tak tam s nimi bojovali (bolševici, pozn. aut.) a padnul jeho otec, tak si to pamatoval. Tak taky hned, kolik jich bylo, tři čtyři do rána byli pryč.“
„A teď mě tam táhli honem na to velitelství a já jsem se otočil a nikde nic. A byla tam zeď a mně se podařilo tu zeď přeskočit a utíkal jsem. A oni už věděli (kamarádi, pozn. aut.), že je zle. Už mě čekali, a já tam nebyl. Tak na mě hodili vojenský kabát a jeli jsme pryč. A tím způsobem jsem se dostal do československé armády, jinak bych tam nebyl.“
„Tak jsme postavili kanon a šli si sednout, lehnout. Vtom přiběhl Rus a povídá: ‚Němci jsou tady!‘ Tak jsme vyběhli a na takovém kopečku jsme viděli stát německé tanky. Ruský řidič slyšel ,Němci‘, nastartoval auto, ujel a kanon nám nechal. Tak jsem holt hodil granát pod ten kanon a makali jsme do lesa. Lesem jsme pak furt utíkali. Ale oni (Němci, pozn.aut.) dál nepokračovali. Ty tanky tam zůstaly stát.“
Demeter Senický se narodil 27. listopadu 1917 v jedné ze dvou českých rodin v převážně polské obci Edvardovka na Volyni. Měl tři sourozence. Rodiče pracovali na vlastním hospodářství. V roce 1940 se Demeter oženil s Věrou Žáčkovou, ale již v dubnu následujícího roku musel narukovat do sovětské armády. Po německé invazi v červnu 1941 se svou jednotkou jen ustupoval. Později byl společně s dalšími cizinci ze sovětské armády vyřazen a internován v pracovním táboře ve Čkalovu, odkud se mu v říjnu 1942 podařilo s pomocí přítele uprchnout do Buzuluku. V rámci 1. čs. armádního sboru v SSSR absolvoval celou anabázi od Sokolova až na Duklu, kde byl vážně zraněn, a na frontu se již nevrátil. Převážně působil jako protitankový dělostřelec. Do historie bojů čs. jednotky v SSSR se nejvýrazněji zapsal během bitvy o Kyjev. O jeho bravurním zničení několika protitankových postavení a kulometných hnízd nepřítele psal i tehdejší sovětský tisk. V roce 1944 působil Demeter Senický krátce jako závodní běžec sovětského armádního týmu. Od roku 1949 žil v severočeských Teplicích. Zemřel 1. srpna 2016 ve věku 99 let.
