„Nejdéle jsem byl na draní peří, tam nás bylo v tom sále 250. Byli jsme odděleni od vyšších duchovních hodností. Seděl tam u stolu provinciál jezuitů Šilhan a naproti němu Braito, dominikán. Když se bachař, který kontroloval, aby se nemluvilo, od nich vzdálil, říká Šilhan: ‚Silvestr…‘ Pak museli počkat, až zase bachař projde kolem, a Braito povídá: ‚Co chceš, Františku?‘ A zase odmlka... On mu říká: ‚Bude konec světa,‘ a on povídá: ‚Jak jsi na to přišel?‘ A Šilhan říká: ‚No, je pravda, že až bude dominikán sedět s jezuitou u jednoho stolu, tak bude konec světa.‘ I takové momenty se tam udály.“
„U Státního soudu sestával senát z pěti soudců. Hlavním soudcem (předsedkyně senátu, pozn. autora) byla v mém případě žena a bylo na ní vidět, že je židovského původu. Jak se u nás na Moravě říká, měla nos jak kliku u blázince. Nemohl jste se splést. Ptala se mě, proč jsem se lidí (kmotrů) při křtu ptal, jestli jsou katolíci, nebo komunisti. Svědek, který tam seděl a měl vypovídat proti mně, se mě zastal a opravil ji: ‚Ne, ptal se mě, jestli jsem katolík, nebo nekatolík.‘ Vlastně se mě zastal, i když měl svědčit proti mně. ‚A proč jste se na to ptal?‘, zeptala se soudkyně. ‚Jako právnička víte, že matriky jsou církevně státní. Když je v matrice katolík, zapisuje se jako kmotr, když ne, zapisuje se jako svědek,‘ vysvětlil jsem. Ona na to: ‚Prosím vás, já jsem byla tolikrát za kmotru při křtu a nikdy se mě na to nikdo neptal.‘ – ‚Vás se ptát nemuseli, protože to na vás viděli.‘ Spadl jí soudcovský biret, přihlásil se žalobce a navrhl čtyři roky navíc kvůli urážce rasy.“
„Mnozí lidé tam přicházeli skutečně k poznání a duchovnímu uvědomění. Dokonce jsem v kriminále křtil. A nebyl jsem sám. Nechci říct, že Pán Bůh zařídil, že byli ve vězení, ale... Stávalo se třeba, že k vám dali fízla, on přišel a řekl: ‚Jsem tu proto, abych vyzvídal. Tak abyste věděl, s kým tu jste.‘“
„V kostele, kde jsem četl pastýřský list, jsem viděl, jak se za sloupem schovává fízl, lidově řečeno. Přečetl jsem list a řekl jsem: ‚Toto píše biskup a je to závazné pro vás všechny katolíky v této farnosti, i pro toho pána, co stojí vzadu za sloupem.‘ To byla potom u soudu přitěžující okolnost.“
(tazatel) „Měl jste strach list přečíst?“
„Strach jsme neměli, naopak, četli jsme to spíše ze vzdoru.“
„Před kostelem v Hejnicích jsou schody. Nad nimi bývala katedra, ze které celebrant mluvil k lidem. Ti skauti tuhle katedru odnesli dolu do parčíku. Samozřejmě, pan ministr vyšel z kostela, kde nic nebylo. Začal mluvit a lidi se rozcházeli... Odpoledne mělo být svěcení pramenů v Libverdě. A on byl ubytovaný ve státní lázeňské budově. Z návodu těch skautů jsme se oblékli už v zákristii, auty dojeli do Libverdy a světili jsme. Na zahájení hráli salesiáni klukovskou hudbu, která hrála na otevření pramenů. Když uviděli, že jsme skončili a odjíždíme, objevila se postava ministra Plojhara, jak přichází od vládní budovy. Zahráli mu marš a odešli také. Pan ministr přišel na místo, ale už tam nikdo nebyl. Tak toto mi přičítali také, volali mě hned v pondělí na okres, že jako vikář jsem tomu nezabránil a že jsem na tom taky mohl mít svou účast. To byly záminky – pastýřský list a nepřijetí pana ministra. To byly hlavní body u soudu.“
Celé nahrávky
1
v rezidenci Velkopřevorství řádu maltézských rytířů, 23.03.2007
Josef Zlámal se narodil 1. 7. 1915 v Halenkovicích na Moravě. Studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a v roce 1936 vstoupil do olomouckého arcidiecézního semináře, kde byl žákem pozdějšího pražského arcibiskupa Tomáška. Dne 5. června 1941 byl Josef Zlámal vysvěcen na kněze německým biskupem (zastupujícím biskupa Leopolda Prečana, který byl těžce nemocen a později internován ve své rezidenci). Jako kaplan nastoupil do Ptení u Prostějova a do konce války vystřídal několik farností. Po roce 1945 přestoupil do litoměřické diecéze jako farář. Během svého působení v Hejnicích u Frýdlantu byl roku 1949 zatčen a za čtení pastýřského listu odsouzen na šest let žaláře. Za jeho narážku na židovský původ soudkyně mu byl trest zvýšen na deset let. Do roku 1959 prošel věznicemi v Liberci, na Borech, Mírově, v Kutné Hoře a ve Valdicích. Po návratu vykonával dělnická povolání a do duchovní správy mu byl umožněn návrat až v roce 1967. V roce 1972 mu rakouská provincie řádu maltézských rytířů udělila čestný titul magistrálního kaplana. Byl mu tak vzdán hold za pomoc některým německým členům řádu, jimž po válce Josef Zlámal pomohl během potíží při odsunu. V roce 1989 byl Josef Zlámal z běžné farnosti v Hrubém Jeseníku u Nymburka povolán do Prahy, aby se stal namísto zesnulého fra Horkého převorem řádu. Do roku 1994 vykonal povinný noviciát a nastoupil jako převor Českého velkopřevorství. V roce 2004 obdržel z rukou prezidenta České republiky Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání.
