Eva Kantůrková

„My jsme bydleli s maminkou na Národní třídě, takže jsme měly hrozně blízko k Resslový ulici, a já jsem se šla podivat na ten vytopenej kostel. Na to, jak ty parašutisty tam z toho kostela dostávali, jak je vytopili a zastřelili je a u Bati na Václavskym náměstí byly vystavený ty fotografie těch popravenejch parašutistů. Takže to byl jako vjem, no, formující určitě, protože to bylo něco, kdy si člověk moh na tu hrůzu jako přímo sáhnout. My jsme tu střelbu z tý Resslový slyšeli a věděli jsme, o co jde, co se odehrává. A druhá taková událost byla povstání v 45. roce, kdy jednak jsem s kamarádkou chodila po Starym Městě v tu sobotu 5. 5. a začaly se strhávat německý vlajky. Takže jsem zažila lynč malejch kluků Hitlerjugend na Staroměstskym náměstí, takže jsem pochopila, že musim rychle domů, že je zle. No a potom jsme byli schovaný v krytě. Vedle ve Spálený ulici, kam muži z toho krytu chodili tu barikádu stavět. Pak nám někdo přišel říct, že mého otce zatkli v Lidovém domě. On řídil redakci nějakýho ženskýho časopisu a oni je všechny odvedli na nádraží, to dnešní Masarykovo, a tam je odpočítávali a každýho desátýho zastřelili. Takže my jsme nevěděli, jestli je muj otec desátej, nebo není. Takže to byly takový uplně hrozně osobní a sugestivní zážitky, který kdybych chtěla jako tu dobu popsat, tak bych si vybrala jako ty hlavní.“

„Jsou to jako paradoxní věci, ale já jsem nejsvobodnější opravdu byla v tý Ruzyni. Poněvadž tam jsem byla pán. Tam jsem si dělala, co jsem chtěla.“ Tazatel: „No ono to říká víc lidí.“ - „Tam jsem prostě... Mohli mě zbít, to neudělali, špatně mě krmili, měla jsem vši, to je všechno pravda, ale já jsem mu diktovala protokoly. Opravovala jsem mu gramatický chyby, tomu vyšetřovateli. Von šílel. To byl takovej mladej, sebevědomej, vostříhanej, takovej frajírek s čerstvym doktorátem práv, a teď se se mnou dohadoval, kde se píše s, kde z, kde tvrdý a kde měkký i. Já jsem říkala: ,No, buď vám to vopravim a podepíšu, nebo vám to neopravim – a nepodepíšu vám ten protokol.‘“ Tazatel: „A vy jste se nima bavila jo, s těma estébákama?“ - „No to jste musel.“ Tazatel: „Já jsem myslel...“ - „Rumlovi ne. Rumlovi řekli: ,Odmítám vypovídat.‘ To já ne.“ Tazatel: „Ono právě dost lidí mělo naučenou takovou tu poučku, že...“ - „To já jsem neudělala. To ne. Já pro to neměla důvod. Já jsem si říkala, že ho zlomim řečí, a ne tim, že... Rozumíte: jak se zaseknete, tak jste ztracenej. To už nemůžete dělat nic. Už i na cele si člověk musí dávat pozor, že je odposlouchávaná, aby nic neproflák. A potom, já byla chytřejší.“

„Já už nevim, kdo to udělal, jestli svaz novinářů nebo kdo prostě uspořádal velkej zájezd novinářů do Babic. A už bylo po procesu, to už ty lidi byli odsouzený a bylo jasný, že už všechny ty výpovědi proběhly, a my už jsme je znali, co oni o sobě hroznýho řikali. Takže byla potvrzená určitá věrohodnost toho, co se stalo. Jako tim režimem potvrzený. Nikdo nemoh tušit, že Malý je estébák. Prostě bralo se za bernou minci to, co se o tom procesu a o těch věcech řeklo. A nás tam odvezli, já si pamatuju tu skupinu novinářů a já si tam pamatuju hlavně sebe, protože upřímně řečeno todle byla jedna z věcí, která mě strašně zasáhla, jako mě osobně. Já jsem to nesla jako jednu z nejhorších zkušeností vůbec. Ještě horší, než když toho našeho Petra zavřeli. Todle bylo daleko těžší, protože...“ Tazatel: „A jako v té době nebo...“ - „Tenkrát. Já jsem to opravdu nesla jako něco... A kdyby to tak nebylo, tak já bych todle nikdy nenapsala. Já jsem byla v kultuře, v redakci kultury, nebyla jsem v politický redakci a k tomudle jsem se dostala, protože mě to zajímalo, jako to vidět na vlastní oči. Takže když my jsme přišli do tý školy, kde ještě bylo rozstřílený to schodiště, ještě tam neumyli tu krev těch lidí, mluvila jsem s tou paní řídící, který zastřelili muže, s panem Netoličkou, kterýmu zabili syna, že jo, dělníka, a teď ty lidi nějakym způsobem se chovali, něco řikali. Ta paní řídící, tý mohlo bejt, já nevim, 35, měli dvě dcery, byla v černym, že jo, ona v tý škole ještě bydlela. A teďko nás vedli do těch statků těch vodsouzenejch lidí, a do chlívů, kde byly vychrtlý krávy, a oni nám říkali: ,Vidíte, takhle oni schválně nekrmili dobytek, aby nemuseli odvádět mlíko.‘ Všechno prostě to takhle zdůvodňovali. Vedli nás na faru a tam nevznikla pochybnost. Tam vzniklo opravdu to zděšení. V těch statcích, tam ještě navíc byly ty selky vod těch odsouzenejch mužů. Já si pamatuju pohled selky, kterej zabíjel. Já dneska rozumim proč a divim se, že mě nezabil, ale tenkrát jsem mu rozuměla uplně jinak. A co jediný teda bylo skutečně teda rušivý a co...“ Tazatel: „Vy jste se s nima nějak bavila, s těma selkama?“ - „Ne, to jsme nesměli. A ony by se s námi vůbec nebavily. To s námi chodil někdo. Ne. To byla jenom taková přehlídka: ,Teď novináři teda uvidíte, co za tim bylo.‘ A na tý faře, tam bylo nejhorší, že nás k tomu faráři vzali do jeho ložnice. Já jsem byla dítě, který vyrostlo v úctě k venkovskýmu faráři, já jsem k němu chodila ke zpovědím v těch Popovicích, k prvnímu přijímání, učila jsem se od něho katechismus. Byl to člověk vyhlášenej dobrotou a opravdu jako si ho všichni vážili – když umřel, tak mu v těch 50. letech přišlo na pohřeb asi dvacet tisíc lidí. Takže to byl tenhleten druh člověka. A teďko – to je určitej vztah úcty, hluboký úcty. A teď mě přivedli, a to už jsem vystoupila z církve, ale to vůbec nehrálo roli, ty zážitky z toho dětství prostě v člověku fungujou dál. A teď mě přivedli do ložnice faráře. To je prostě něco naprosto nepředstavitelnýho, to se nesmí. A tam byl stolek, budík, takový ty jeho modlitby, krucifix – a tam na mě padla hrůza celýho toho případu. Tam jsem si říkala: ,Tak tady se děje něco prostě strašnýho, že se s tim člověk musí nějakym způsobem vyrovnat.‘ A vyrovnala jsem se, jak jsem uměla. Přičemž o tom Malym se tvrdilo, že je poslanej zvenčí, von to sám řikal, ty sedláci vypovídali, jak vypovídali. Ten článek – mně ani nevadí to, že jsem to napsala, to byla daň doby, daň tomu, že jsme tomu nemohli rozumět. Ale mně na tom vadí, že je v tom článku – jedna moje kamarádka vo tědletěch výtvorech říká, že je v nich f-šechno, jo, f-šechno. Mam tu Fučíka, mam tu imperialisty, mam tu válku v Koreji.“ Tazatel: „On je ideologicky napsanej velmi, jako že tam je to postaveno...“ - „Je to mluva tý doby. A není to svedení, je to opravdu přesvědčení, to je na tom nejhorší. Tam není pochyb.“

„Rozumíte, my jsme byli uvnitř. Já jsem vlastně z toho vnitřního světa toho režimu vystoupila až někdy v sedmašedesátým, osmašedesátým, kdy jsem se od toho oddělila, když jsem si řekla – s timhle nechci nic mít. Do tý doby my jsme žili v pocitu: samozřejmě, jsme v nějaký škebli, jsme v něčem, co je uzavřený, věděli jsme, na jaký který strany to škodí, já nevim, znali jsme už zatčení Zahradníčka, jeho básničky, jo, všecky tydle věci už jsme reflektovali v týdletý době, v 65. roce, ale necítili jsme se jako z toho systému natolik vyvázaný, abychom si řekli – je to špatný, je to chyba systému. My jsme v tom systému bojovali proti jeho nedostatkům, že jo, a těm jsme se bránili. Já nevim, jestli to bylo dobře nebo špatně. A todle se táhlo od mojí vysoký školy, kdy to bylo uplně samozřejmý, že jsme byli prostě na takový jako opoziční straně. A i potom, když jsem vystudovala, dokonce já jsem byla jeden čas zaměstnaná v úřadu, kterej řídil nakladatelství, a i tam muj hlavní třeba spor byl o Peckův román, že má vyjít, a ne jak ten Hendrych zakazuje, aby nevyšel, víte? Takže ta účast uvnitř byla jako hrozně opoziční. A to nebylo dáno názorem, přesvědčenim, ale povahou a bezprostřední reakcí člověka na to, co je dobře a co je špatně.“ Tazatel: „No, tak ono obecně se dá říct, že vy jste do značný míry chápala ten systém, že je v jádru opodstatněný, a jenom jste viděla ty chyby nebo ty omyly, co jste si řikala, že je třeba napravit ty omyly, aby se očistil ten systém, kterej je v jádru správnej.“ - „On nebyl jinej. V tý době nebyl jinej. Já neměla na výběr. Tam nebyl výběr. Já do svejch patnácti let jsem žila pořád v jednom světě, kterej se nějakym způsobem profiloval a udělal spoustu dobrejch věcí, ještě navíc. My jsme si mohli sáhnout i na to pozitivní, co ten režim přinášel. A ono toho jako nebylo málo. To opravdu... Takže ten spor, kterej se ved, zároveň ale znamenal, že člověk nezpochybňoval to užitečný, co ten režim udělal. Já nevim, postavení dělníků, to se opravdu zkazilo až koncem osmdesátých let, a ne tenkrát. To tam nastala úcta k práci, veliká úcta k práci, která se brala vážně. My jsme byli přesvědčení, že nejsou vykořisťovaný a že se vykořisťovat práce nemá.“