Ilios Yannakakis

„V té první generaci těch starých je ten největší, bych řekl, psychologický rozkol. Doufali, že se vrátí do Řecka, ale zároveň uvnitř pochopili, že se nemohou vrátit do Řecka, protože nebyly podmínky. Ti Řekové, ta první generace, i ta druhá, nepochopila, v které kulturní zemi žijou. To znamená, že ta česká kultura jim byla tak vzdálená, taková nečitelná, tak pro ně naprosto, bych řekl, jako by žili na jiné planetě. A to bylo něco velice základní pro ně. Kvůli tomu zůstali mimo tu hlubokou kulturní vlnu těch 50. a 60. let. Pro ně to byl čínský jazyk. Nikdy nepochopili ten vývoj toho komunistického systému. Protože neměli, bych řekl, instrumenty, jak pochopit sociologicky a politicky, co se děje. Pro ně Formanův film Lásky jedné plavovlásky byl nepochopitelný. Suchý a Šlitr, Matuška, zlatá generace té nové vlny, která liberalizovala českou kulturu - Řekové byli mimo. I dokonce ta třetí generace, tedy děcka, která už mluvila líp česky než [řecky], neměla čas, bych řekl, osvojovat si tu českou kulturu. To byl tehdy podle mého soudu jeden z těch velkých problémů. To znamená, ta ekonomická integrace byla stoprocentní, ale kulturní byla dvacet procent.“

„Přistál jsem v Ruzyni. Lilo, vzpomínám. Měl jsem koženou bundu. Já jsem se domníval, že když socialismus, tak na jednom stromě visí šunka, druhej stromek - celej blahobyt světa… A našel jsem tmu, zimu. Praha mrtvá, obchody zavřené, výlohy prázdné. Byl starý pán, ne, starej nebyl, nějakej pán, který mi ukázal, že chtěl tu bundu. Chválabohu pršelo. Jinak jako mladý romantik bych řek: ,Tady, prosím, tady máš tu mou bundu.‘ Ale pršelo, tak jsem mu ji nedal. Odtamtud jsme se dostali autobusem, ten normální autobus ČSA, Československé aerolinie, jsme se dostali na náměstí Republiky, kde byla konečná zastávka tehdy. A měli jsme jedinou adresu – hotel Central. Víte, kde je hotel Central? Za Kotvou. A tam byl hotel pro Řeky. Tak jsme přišli, uvítal nás Maximos, který byl vedoucí … a říkal: ,Čekejte.‘ Tak jsme čekali co dál. A první dojem, že lidé šeptali … takovej ksicht každý. A nám dali takový, pf, něco, čemu jsme nerozuměli, co to je. To byly stravenky. 100 gramů masa. Jedno mýdlo měsíčně. Já jsem přišel z Egypta, kde byla hojnost, a najednou 100 gramů masa, syrového. A první dojem, že ten okurkový salát byl sladký.“

„Další věc, byli jsme úplně udivení, zejména ti Řekové, co přišli z hor, sexuální volností českých dívek. Protože to byla hluboká emancipace žen. Moje tělo je moje tělo. To jsme říkali, protože strana nám zakazovala styky s českými ženami a měli jsme… o tom jsem napsal stať, takový, mezi námi muži jsme říkali: ,vyřešil jsi ten svůj demokratický problém?’ To znamená: ,Máš nějakou dívku?‘ Je to tak. A to bylo něco velice důležitého, protože to byl šok, mentální šok. Ne pro mě, ale pro ně. To byl způsob, jak poznat něco a ještě se naučit mluvit. Rozumíte? A to byl velice, velice… Kolikrát jsem o tom mluvil s Kunderou a potom se Škvoreckým zejména. A to byl normální fenomén, že jo, u těch cizinců. Protože to byla ta velká kulturní a sexuální emancipace Německa a Rakouska, to byl dopad Reich, Freuda, gymnastiky, Sokola – ten model Sokola, vidět ženy s šortkami a mít takovou radost z těla… Kvůli tomu to byl stejný šok jako Arabové, když viděli Židovky, které přišly do Palestiny z východní Evropy, ty pracovaly v šortkách. A oni Arabové říkali: ‚Co to je?‘ Stejná reakce byla Řeků.“

„My jsme čekali, kdy budeme dál bojovat. Nepřišli jsme pro Prahu. A myslím za dva dny, nebo za tři, nevzpomínám si, přišel Porfivojenis, člen ÚV. A řekl mi: ,Podívej se, soudruhu, budeš vedoucí dětského domova. A tam budeš, než ti zavoláme, abys šel dál do Řecka, protože zatím…‘ Neřekl, že jsme byli poraženi, ‚zatím čekáme na třetí kolo.‘ Tak jsem vzal kufr. Neuměl jsem ani slovo česky. Vlakem do Karlových Var. A potom z Karlových Var, nevzpomínám si, jak to bylo, čekali na nás, nebo ne. Byl jsem poslán do Velkého Radošova. To byly tři dětské domovy – Kysibel – Kyselka, Velichov a jako trojúhelník, Velký Radošov byl ten největší bod. A dolů tekla ta Kyselka. A zas přišel první dojem – jsem nerozuměl, jakým jazykem mluvili, jestli to je řecky. To byl divný jazyk, absolutně divný jazyk. To byly děcka, to byly maminky takzvané a učitelky. A já jsem měl děsnej komplex. Říkal jsem, jenom francouzsky mluvím, jenom maturu mám, oni jako učitelky aspoň mají pedagogickou akademii. A najednou jsem pochopil, že ty holky neuměly ani psát. Protože nebyly učitelé, že ano. Jsem se snažil pochopit, jakým řeckým jazykem mluvili. Viděl jsem, co psaly na tabuli. Jsem si říkal, možná je to ta nová Zachariadisova gramatika. Plno chyb. A já jsem to nevěděl, že oni to neumí psát. Ale druhý den jsem měl to stejné slovo napsané jinak. Říkám, ježišmarja, problém. Tak potom jsem rychle pochopil, že i dobré holky byly tam, protože nikdo tam nebyl.“