Miloš Blažek

„V roce 1944, to byla doba, kdy už byla invaze Spojenců do Evropy (6. června 1944), a my jsme v červenci byli na Lužnici. Tam jsme tábořili pod Vobůrkou, kde jsme předtím v těch minulých letech podvakrát tábořili – v roce 38 a v roce 39. Takže jsme to tam znali, tak jsme se ze zvědavosti šli podívat, jak to tam vypadá po létech. A tak jsme tam pod stany – měli jsme samozřejmě ne podsady, ale normální stany pro dva lidi – na louce tábořili. A pamatuji se na to, že to bylo právě 20. července 1944, kdy nám přišla zpráva z Bechyně (to bylo asi takový půl hodiny necelý, z Bechyně tam na to tábořiště pod Vobůrkou, kde jsme tábořili), že byl spáchán atentát na Adolfa Hitlera.“

„Jeden ten estébák... No, vzali si, co potřebovali zkrátka. Jeden si vzal například klobouk: ‚To už nebudete potřebovat.‘ Skautskej klobouk jsem tam měl takhle pověšenej stranou. ‚Tak to už nebudete potřebovat.‘ A ten druhej – ten vypadal tak trochu jako (...) že byl nějaký inteligent nebo něco takovýho, v brýlích, mladej kluk to byl – tak ten si vzal nějakou knihu z té řady Českých dějin. Přesně bych si musel vzpomenout, jak se jmenovala ta kniha, ale... Německá kolonizace v českých zemích – nějak se to takhle jmenovalo. ‚To už taky nebudete potřebovat...‘“

„Vyfotografovali mě ze všech stran – zprava, zleva, zepředu – a pak dali na mě obžalobu, že podvracím republiku. Dali to jako ‚šíření buržoazní a náboženské ideologie‘ a jako ‚podvracení republiky‘. V tomto roce, nutno říct, že podvracení republiky bylo jako nový paragraf. Předtím u těchto skautských skupin, kterých bylo mnoho (od roku 1948 až do roku 1959 těch zatčení bylo mnoho), tak všechny byly souzený podle paragrafu ‚velezrada‘, za což byly velké tresty. To byly tresty dvacet i víc let, případně i tresty... Popravy zkrátka. Kdežto už sami na to přišli, soudruzi, že takovýhle věci, že to je trochu přehnaný, a tak udělali novej paragraf, § 49a ‚podvracení republiky‘, kde to bylo jeden až deset let.“

„Najednou se tam objevil taky obraz Hitlera. Já jsem říkal: ‚Tenhleten obraz jsme nikdy doma neměli, ukažte mi ho.‘ - ‚Ale to je... To jsme tam našli taky.‘ A neukázali mi ho. Potom když došel soud na Karlově náměstí – to byl takovej, jak se říká, monstrák do určité míry, protože tam jsem měl mikrofony před sebou a bylo to v tom největším sále, myslim 51 nebo 54, velkej sál. Ten byl naplněnej. Jak jsem se takhle mohl po očku podívat, tak žádní moji známí, žádní učitelé tam nebyli, ale někdo jinej. Pak jsem se dodatečně dozvěděl, že tam byla pozvaná takzvaná organizovaná veřejnost – no prostě dělníci z různejch závodů tam byli. A když přišlo na todlecto, řekl jsem: ‚Pane předsedo, já jsem třikrát žádal pracovníky Státní bezpečnosti, aby mi ten obraz předložili, protože tvrdím, že vám můžu dokázat řadou živých svědků, že tento obraz u nás nikdy nevisel.‘ On prohlásil: ‚Každý uchovává to, co má rád.‘ Načež ta dělnická lůza: ‚Ha, ha, ha, ha.‘ Takhle se tam smála."

„Některý ty výslechy byly dost náročný. Pamatuji se, že jsem byl v Ruzyni, tak tam podle hodin na Loretě jsme poznali, že už je hodně hodin, že už se blíží půlnoc. A ten vyšetřovatel, takzvaný pan referent se mu muselo říkat, pořád chtěl, abych se k něčemu přiznal, co jsme ještě dělali, jak jsme podvraceli tu republiku, co jsme šířili za tiskoviny a já nevím jaké vtipy..., protistátní řeči, jaký jsme měli. A pořád naléhal a mě už to začínalo tak jako votravovat, ale byl jsem pořád klidnej. A když už pak bylo hodně hodin, tak jsem povidal: ‚Tak si tam napište, co chcete!‘ Dělal jsem, že už jsem rozčílenej, že už mě to nebaví. Už ho to taky votravovalo, toho estébáka, takže vzal papíry, složil to a říkal: ‚Ráno budeme pokračovat.‘“

„Ale to nebylo všecko! Ještě i následujícího roku, 1941 – to už tady byl takovej dost tvrdej režim – jsme zase byli v Raděticích u Bechyně a bylo to přihlášený jako studentská brigáda. Nespali jsme pod stany jako v těch minulých letech, ale na sýpce. Byly tam postele – slamníky a tam jsme to přežili. Ale byl to opravdu skautskej tábor, protože se tam taky skládaly skautské sliby, i s tou vlajkou (československou), která tam těsně před tím aktem toho slibu najednou byla spuštěna ze stromu. A prošlo to!“

„Nám bylo třináct, čtrnáct, patnáct, šestnáct, sedmnáct let a dál jsme se stýkali, dál jsme se spolu kontaktovali, chodili jsme dál na výlety, protože naší zásadou bylo, že žádný režim nemůže zakázat osobní přátelství.“

„Brzy jsem poznal, že estébáci jdou za mnou nebo za náma. Poznal jsem to tak, že když jsem byl ve škole třebas, tak tam zvonil telefon, a jestli je tam Blažek. Já jsem tam byl náhodou blízko telefonu, to bylo ve sborovně, a když jsem řekl ,tady‘, tak zavěsili. To se mi stalo asi dvakrát nebo třikrát. A navíc, když jsem přišel domů, tak bylo vidět, že někdo doma byl. Maminka nebyla... Já jsem v tu dobu byl sám doma, maminka už byla starší a odešla do domova důchodců. A přišel jsem domů – byt byl úplně převrácenej nohama vzhůru, jak se řiká. Bylo to tam všecko vyházený, zřejmě to bylo ve spěchu, pořád něco hledali a museli rychle utéct, poněvadž jsem je nečekaně překvapil.“