„My jako evangelíci jsme vyrůstali v tom – a kupodivu to poznamenalo i celou katolickou církev, že svět je zkažený, člověk hříšný (protože závidí, je agresivní, viz učení o dědičném hříchu atd.). Ve skutečnosti lidi touží po něčem dobrém. Dnes je mnoho lidí ochotných pracovat dobrovolně pro něco, o čem vědí, že to má jakýsi smysl, ale nemají tu podstatnou jistotu v zádech. Tito lidé jsou jako ovce bez pastýře. Potřebují někoho, kdo by jim řekl, že to má smysl. Když se modlíme ,Přijď království Tvé‘, tak to znamená ,Přijď království Tvé na tuto zemi‘- to je ona budoucnost, pro kterou žijeme.
Apokalyptický obraz světa je dnes velmi aktuální. Integroval ony dva rozměry lidské naděje, že člověk chce žít pro něco, co má smysl i bez jeho přispění – kdyby to viselo jen na něm, je to hrozně labilní. A chce vědět, že on není materiálem pro něco nové, že posledním cílem Božích cest s lidmi je člověk. To je právě v apokalyptice krásné, že mrtví, kteří umřeli například umučeni, vstanou a nakonec uvidí, co zvítězilo, pro co žili. To je myslím potřeba přeložit do normálního jazyka, vytáhnout to z toho apokalyptického rámce, nebo jej zarámovat vědomím, že je to předmětné vyjádření, ona ,druhá naivita‘, jak říká Ricoeur, bez které se neobejdeme. To je nutné dnes říct.“
„Už ve válce jsem se dostal na klasické gymnázium. Tehdy to nebylo tak jednoduché, zkoušky trvaly dva nebo dokonce tři dny. Měli jsme tam německého komisaře, který zkoumal zejména naši tělesnou zdatnost; tělocvik tvořil polovinu celé zkoušky, dopoledne byla němčina a čtvrtinu tvořily všechny ostatní předměty. Paradox byl, že ten německý komisař sám byl vozíčkář. Měřili nám i lebky, zda jsme dostatečně árijští.“
Tazatel: Vy jste jednou citoval definici Karla Bartha, kterou uveřejnil po Barthově smrti jeho sekretář: Vzkříšení neboli život věčný je „to, co se neztrácí“. Pokorný po chvíli upřesňuje citaci: „Doslova ,nic nebude ztraceno‘, jméno asistenta je E. Busch (1965-1968).“ Tazatel se ptá, zda s touto definicí Pokorný souhlasí. Pokorný: „Věčnost není věčnost v čase, to by život relativizovalo, v tom je hluboký buddhismus, že toto pochopil, že tohle opravdu není žádná naděje. Naivita současného člověka je v tom, jak se snaží zachránit onu levnou věčnost, najít nějaký tajný recept, upnout se k převtělování, které je u Platóna i u Buddhy naopak trestem, předtím než člověk spočine v nirváně, nebo než odpyká všechny hříchy. Naopak je to právě ona konfrontace s poslední skutečností, která lidi sblíží navzájem, je to prostoupení osobních osudů. Od toho se odvíjí základní obraz společného stolování jako věčnosti: zapsání v knize života, setkání tváří v tvář. To jsou metafory, které přímo potvrzují lidskou identitu: tváří v tvář a zapsání v knize života je ostatně to, co máme v občanském průkazu.“
„Výtěžek dialogu křesťanů s marxisty vidím v tom, že zaprvé celá ateistická komise ústředního výboru strany se v občanské při o právech církve přiklonila na stranu církví (takže potom v roce 1969 byli všichni vyloučeni ze strany), a zadruhé byla to i jedna z příčin pražského jara.“
„Profesor J. B.Souček (biblista, novozákoník) ve svém dopise líčí generálnímu tajemníkovi Světové rady církví Visser 't Hooftovi, jak to v Československu vypadá a jaké jsou alternativy. Jeho analýza zněla (Pokorný parafrázuje), že demokracie nebyla uhájená ústavními prostředky a byla by uhajitelná jedině vojenským pučem. Tím by se ale definitivně zdiskreditovala. Její první diskreditace byla za Mnichova, kdy spousta lidí přestala v demokracii věřit, dělníci se od Západu odvrátili. Druhou diskreditací demokracie byl odsun Němců. To byla jeho odvážná teze, už tehdy proti odsunu protestoval (v té době osamocený hlas, společně s P. Pitrem, J. L. Hromádka problematizoval pouze humánnost odsunu). Kdyby se použil jugoslávský vzor, třetí nápor by demokratická tradice nepřežila, což však ani nebylo reálné (Jugoslávie vznikla ještě předtím, než Sověti vyvinuli atomovou bombu). Nezbývá než aby křesťané na sebe vzali toto břemeno, o kterém mluvil Hromádka v poúnorovém období. Ekonomicky to dle Součka nemusí znamenat úplný rozvrat země, neboť ekonomika je setrvačná a poválečné výsledky byly dobré; Československo se tehdy poprvé dostalo mezi deset nejbohatších zemí světa. Tedy uzavřel, že to musíme protrpět.“
Petr Pokorný se narodil v roce 1933 v Brně do tradiční evangelické rodiny (příbuzný např. prof. J. B. Součka, významného teologa). Studoval na Akademickém gymnasiu v Brně, potom na Komenského (evangelické) teologické fakultě UK v Praze (1951-55). Již tehdy se pod vlivem prof. Součka soustředil na raně křesťanskou literaturu a u prof. Karla Svobody (1957-58) na řeckou literaturu. V letech 1957-67 byl evangelickým duchovním v Praze. V roce 1964 pracoval v Haardtově ústavu pro klasickou filologii v Ženevě a postgraduálně studoval na univerzitě v Oxfordu u prof. G. D. Kilpatricka (Nový zákon) a u prof. Jiřího Černého (koptština). Roku 1959 odevzdal disertaci (SÓMA CHRISTOY v epištole Efezským), roku 1962 habilitační práci (Gnostická mystéria). Roku 1963 mu bylo povoleno promovat a po projednání habilitace (1967) byl pozván jako hostující docent na univerzitu v Greifswaldu (1967-68). V roce 1968 se stal učitelem Nového zákona na Komenského ETF; v roce 1972 byl jmenován profesorem, roku 1990 vedoucím Biblického institutu; od roku 1996 zastává funkci děkana. V roce 1968 získal na základě spisu o počátcích gnóze hodnost CSc., v roce 1993 na základě souboru prací titul DrSc. v oboru dějin řecké literatury. Přednášel na více než třiceti univerzitách v Evropě a ve Spojených státech, delší období učil v Pittsburghu a v Princetonu (1986-87, 1992) a na univerzitě v Tübingen (1988-89, badatelský pobyt 1995-96). Roku 1967 byl zvolen členem mezinárodní oborové organizace Studiorum Novi Testamenti Societas, v období 1995-96 byl jejím prezidentem, 1975-96 byl členem překladatelského výboru Spojených biblických společností (1992-96 předsedou), v roce 1986 se stal zahraničním členem americké Society of Biblical Literature, roku 1995 byl zvolen zahraničním členem německé Akademie věd v Göttingenu a roku 1996 mu byla udělena Humboldtova cena. Od roku 1995 je poradcem komise pro ruský literární překlad Bible, po dvě období byl členem redakční rady New Testament Studies (Cambridge), naposledy v letech 1992-96. Činovník Učené společnosti ČR. Petr Pokorný zemřel 18. ledna 2020.
