Olga Stankovičová

„Pravidelně jsem to tam opisovala v práci a všichni to věděli, že to tam opisuju. A ti se chovali všichni báječně. Měla jsem známé, u kterých jsme měli schovaný archiv, protože jsme se báli domovní prohlídky. Ta domovní prohlídka u nás proběhla jediná a my jsme jediný chartisti byli s nulou. Bylo to neuvěřitelný, ale tam se nenašel ani papírek, protože já jsem měla všechno uložené v práci. A tehdy, byl to pátek, jsem se rozhodla, že už to v práci nemůžu mít, protože tam se začali množit nějaký požárníci, který chodili pořád po skladech, a já jsem se bála, že to jsou asi agenti, což asi byli. A vzala jsem všechno, těžkou tašku, přinesla jsem to domů – a opět zase historka. Cestou jsem naproti nakoupila nějaký maso s tím, že to pak hodím do trabanta, kterej stál venku za domem v Melantrišce, a že to pak odvezeme ven. A cestou na schodech jsem potkala dva pány a oni říkali: ,StB. Vy jste paní Stankovičová, že? My jdeme u vás dělat domovní prohlídku.' A já měla pocit, že mě sledujou celou cestu a že to vědí, že to mám. To mělo asi patnáct kilo, ta taška. Že ty všechny materiály mám v tom. Takže jsem to postavila do naší miniaturní kuchyňky, která měla metr sedmdesát na metr šedesát pět, na vršku jsem nechala to maso, protože jsme tehdy neměli ledničku, a úplně jsem odvrávorala vedle, kde můj muž vesele, protože věděl, že doma nemáme nic... Už vím, to byla prohlídka po dokumentu o spisovatelích. A den předtím tam byl Havel a u nás se psaly adresy. Takže oni udělali domovní prohlídku a netušili samozřejmě, že já mám všechno v tý tašce. To byla velikánská taška a na vrchu bylo to maso, takže to vypadalo, že to vezu... Udělali prohlídku, kontrolovali kopíráky proti světlu, nenašli ani ťuk. Takže po hodině to ukončili, manžela teda odvedli. Dokonce ještě jeden z těch estébáků mi přinesl vodu, protože já jsem tam seděla, byla jsem bílá jak stěna a měla jsem pocit, že omdlím. Protože jsem si říkala – oni to nechávají až na konec. Nakonec přijdou do tý kuchyně, tam najdou tu tašku a takhle ji vítězně odnesou. On říkal: ,Vám není dobře, že jo?' Já jsem řikala: ,Ano, není mi dobře.' - ,Já vám přinesu vodu.' Takže málem mě tam ovíval, no a pak skončili, najednou to začali podepisovat a byla nula.“

„Podle mě to byl (Charta 77) jeden z mnoha papírů (které jsme podepsali), protože my jsme začali podepisovat už první petice v souvislosti s Plastikama v roce 1976. Dokonce u nás byla první návštěva StB v roce 1976, protože dole v naší místnosti, takové speciální, která byla dole v přízemí, bydlela tehdy Juliána Jirousová v době procesu. My jsme tam nebyli. Ale přišla k nám StB, Nikolaje (tj. Andreje Stankoviče) odvedli, tedy mého muže, a vzali nám otisky z psacího stroje. A my jsme v podstatě tehdy se o to moc nestarali. Ale byli jsme vtaženi, jak říkal Nikolaj, byli jsme vtaženi, protože jsme se přátelili s tolika lidmi, že nebylo možné nezaujmout stanovisko velmi rezolutní. A že samozřejmě bychom podepsali Chartu ke konci roku 1976, tu první vlnu, jenomže ti, kteří přišli ty podpisy vybírat, přišli čtvrt hodiny poté, co jsme se odebrali na vlak a odjeli jsme na Vysočinu. Takže můj muž potom podepsal Chartu ve druhé vlně. Já jsem ji chtěla podepsat taky, on měl vůči tomu nějaké námitky, že ženy to většinou nepodepisují, nicméně já jsem se vnutila asi do té třetí vlny, protože jsem říkala, že to není možný, já jsem říkala, že to nevydržím. Protože jak se rozpoutala ta šílená kampaň v tisku, tak jsem byla adrenalinem úplně nadupaná a chtěla jsem to mermomocí podepsat, a taky jsem to podepsala. Jenomže pak prostě šly další podpisy a pořád nic. Já jsem zjistila, že Dana Němcová, která ty podpisy shromažďovala, mě vyřadila – protože jsem ženská, jsem manželka a musím živit svýho muže. Ale já jsem se vnutila ještě jednou, takže jako byl ,dvuždyj geroj Sovetskogo sojuza', tak já jsem ,dvuždyj geroj signatář Charty 77'.“

„Nikolaj (tj. Andrej Stankovič) byl v té době zaměstnán na Jižním Městě jako noční hlídač. Zjistil, že se tam zřejmě rozkrádá ve velkém, to byly stavebniny. Že tam jezděj nějaký neevidovaný automobily a něco večer odvážej. A pro jistotu, protože věděl, jak je zranitelnej jako chartista, tak si zapisoval jejich čísla. Těch automobilů, který tam projížděly v době, kdy tam byl. A StB si zavolala jeho spolupracovníky a ti ho zmlátili, když přicházel. A měl bohužel v jedný ruce psací stroj, v druhý aktovku, takže se vůbec nemoh bránit, byl na zemi dřív, než se nadál. A skončilo to tím, že šel ohlásit pracovní neschopnost, protože měl podlitiny, a Suzanne Hejdová, která bydlela tam nedaleko na Jižním Městě, mu to dosvědčila. A doktorka ho, závodní doktorka řekla: ,To se vstřebá, tady u nás jsou...' IPB myslím že to bylo, ne, jak se to jmenovalo, nějaký takový průmyslový stavby (IPS). Ta řekla, to se vstřebá, takže on se vypravil na psychiatrii za psycholožkou a ta mu vystavila pracovní neschopnost. Takže on byl v pracovní neschopnosti, bylo jasné, že se tam nemůže vrátit zpátky, a mezitím teda podal stížnost, aby to bylo vyšetřeno a tak dál. A byl doma v pracovní neschopnosti. Načež ho při nějaké příležitosti, buďto tady byl Brežněv, nebo já nevím, co se dělo, ho přišli sebrat, bylo ráno šest hodin a my jsme odmítli otevřít. V té době jsme měli před oknem lešení, takže oni lezli po lešení, bušili nám na okno a my jsme prostě se ozvali jenom skrz dveře, že nevíme, proč bychom měli otevírat, že manžel je v neschopnosti, já za chvíli se chystám do práce, jsem jim oznámila, to bylo asi sedm hodin, a oni nám vyrazili dveře. Tak úplně, to byly takové dvoukřídlé dveře, že se odštíply od futer. A řekli, že jdou sebrat pana Stankoviče, pan Stankovič řekl, že je v pracovní neschopnosti, že nemůže opustit byt. Oni se dlouho radili a pak ho sebrali ve vesele proužkovaném oranžovém pyžamu a bosého, protože on se odmítl převlíknout s tím, že je v pracovní neschopnosti. Vytáhli ho ven na ulici, já jsem za ním ještě házela trepky. Pak jsem podala stížnost samozřejmě taky, že se k nám vloupali, že poškodili dveře. Ty dveře jsem musela nechat opravit, takže jsem nemohla opustit vůbec byt. Musím říct, že tehdy kriminálka, který jsem to hlásila jako násilný vniknutí, se chovala úžasně slušně, řekli, že to přešetřej, a pak mi do telefonu důrazně říkali: ,Toto nebyla naše složka,' protože tam VB u toho asistovalo, ,to byla jiná složka, my se za to omlouváme.' Jo, to řekli do veřejnýho telefonu, což skutečně oceňuju.“

„Křivánek, to byla tragická postava. Agent, absolvent vojenský akademie, nějaký vojenský školy, kterej po 48. roce odešel na Západ, odtamtud ho poslali sem, tady ho chytli, odsoudili ho na trest smrti, pak dostal asi osmnáct let a odseděl si asi sedmnáct a půl roku. Vypustili ho v šedesátých letech, on si dostudoval sociologii, protože to byl nesmírně inteligentní člověk. Oženil se, jenomže pak se zjistilo, že nemůže mít děti, protože to byl zřejmě následek pobytu v Jáchymově, čili manželství se mu rozpadlo, a na začátku 80. let ho naverbovali pod nějakým nařčením, aby infiltroval do Charty. A on se skutečně asi v roce 1982 seznámil s jednou naší přítelkyní, žil s ní asi osm let a celou tu dobu donášel. Jenomže pak se vzpříčil po nějaké době a oni na něj vytvořili velmi silnej tlak, to je nějaká temná kapitola – on chodil a téměř brečel, že znova do kriminálu nepůjde, protože to bylo nějaký falešný nařčení, že nožem ohrožoval taxíkáře. Nikdy to před nějaký soud nešlo. A pak náhle jeho holku vyhodili z práce, večer to bylo vypjaté, ona odešla z restaurace, kde seděli, brečela celou tu dobu, a on náhle byl nalezen na konečný tramvaje, kde ona bydlela, mrtvý pod tramvají. Vypadá to na sebevraždu. A tomu člověku teda odpouštím, protože takovejhle osud... To nebylo nic vypočítavýho. To byl agent, kterej tam byl dlouhou dobu teda mezi náma a věřili jsme mu, protože on byl strašně hovornej a báječnej člověk.“