Věra Nývltová

„Museli jsme jít navštívit Śanderu v nemocnici. Šli jsme Lipkama. Ještě tam nebyla ta silnice, ten okruh. Šli jsme cestou k nemocnici. Držela jsem maminku za ruku. Já jsem byla tak šťastná, že po tak dlouhý době maminku vidím. Držela jsem jí jak klíště. A vzpomínám si jak maminka říká bratrovi: ῝Jestli ta holka pozná Šanderu a promluví, tak nás okamžitě zastřelej. ῝ A já jak jsem byla vyděšená, tak jsem si řekla, že nebudu vůbec nic říkat. Přišli jsme k nemocnici, tam stálo několik těch gestapáků v černej uniformách. Byli tam dva vysoký psi zřejmě dobrmani a odvedli nás na chirurgii do pokoje, kde ležel Šandera. Já ho vidím před sebou. Takovej úzkej pokoj, dvě postele a tam u okna ležel ovázanej Šandera. Já jsem ho samozřejmě okamžitě poznala. Ho donutili a on musel říct: ῝Věruško pamatuješ si, jak jsem k vám chodil a nosil jsem ti čokoládu?῝ Já vím, jak mi maminka stiskla ruku a já nic. Maminka to byla statečná žena, tak řekla: ῝Tak dost už tý komedie, vidíte, že jsme toho člověka v životě neviděli῝ a sebrala nás a odešla. Do vězení už zpět potom nešla a už nám dali pokoj v tom pětačtyřicátým.“ 30:48 – 33:04

„Tři dny ho mučili strašlivým způsobem. To je to, co jsem vyslechla jako dítě. Tak se trápím dodnes. Svázali ho do kozelce, tloukli ho, oči mu vypíchali, ruce zlomili. Tátovi bylo 40 let. Byl to mladej zdravej člověk. A když už se na to hradecký gestapo nemohlo dívat, pozvali Leinera a Nachtmana. Nachtman byl boxer, poloviční Němec, sudeťák a surovej člověk. Příšerným způsobem ho zmasakrovali. Potom pozvali k němu jeho bratra a řekli mu: 'Takhle budeš vypadat, když nebudeš mluvit.'“ 15:40 - 16:40

„Vím, že jsme šli ke Koruně a tam jezdila auta. Tanky ne, auta. A nějaké auto, když jsme šli domů, zajelo do Habrmanovky, a vím, že jsem domů mámě přitáhla dva mladé ruské vojáky, že mají hlad. Tak jim máma dala bramboračku, nic jiného neměla, a třešně si natrhali, [protože] na dvoře byla velká třešeň. To si pamatuji, že jsem je litovala, to byli takoví mladí hubení kluci. To si pamatuji, ale na víc ne.“

„Maminka musela uklízet také kancelář šéfa a nevím, co ještě, myslím nějakou účtárnu. Taky uklízela výslechové cely a viděla tam viset tátovy hadry a krev. Takže jí to došlo. Pak se ptala českých dozorců a oni jí řekli, že je mrtev, že ho utloukli šíleným způsobem, že si nebyl podobný, oko vyražený, ruce zlámaný, a že ho v dece nesli dolů po schodech. A dodnes jsme se nedozvěděli, co s ním udělali.“

„Tak táta měl jako strojmistr veliké možnosti převážet vysílačky na lokomotivách. Měl i široké příbuzenstvo, byl ze sedmi dětí, takže do toho zapojil celou rodinu. V okolí žili švagr Krist, Hloušek, Franta Vachků, jeho bratr, a všichni prostě pomáhali přemísťovat vysílačky, aby se nevysílalo z jednoho místa. Třeba Jan Vachek byl zase v Čárnce. On mluvil, když tátu zatkli, protože ho přivedli ke zbědovanému tátovi a řekli mu: ,Takhle budeš vypadat, když nebudeš mluvit.‘ Tak mu člověk nemůže mít za zlé, že ledacos řekl, ale všechno nevěděl. Kde jsou parašutisté, věděl akorát táta. A ten to neřekl. Proto oni u těch Žabků mohli několik měsíců přečkat v klidu.“

„Šandera si dokonce nechal ušít uniformu a chodil v železničářské uniformě s bančičkou po Pražském předměstí, takže byl nenápadný. Pro sousedy a pro nás doma táta řekl, že to jsou adepti na strojvedoucí a že je zaučuje. Takže u nás byli velice často. A přestože mi bylo pět let, tak já na ně mám vzpomínku proto tak silnou, že mně nosili čokoládu. A to bylo za protektorátu něco neskutečného, to nebylo pro normální smrtelníky k dostání. A Šandera si se mnou hrál různé hry, myslím Člověče, nezlob se. Byli u nás třeba do večera a pak někam odešli, třeba na Nový Hradec nebo k té Olze Bartoškové. On s ní měl zřejmě užší vztahy.“

„Když už se na to nemohli místní gestapáci dívat, tak poslali dva boxery a ti ho dodělali. Nachtmanna sebrali Rusové, byl tam už asi šest let údajně. Jestli je to pravda, nevím. Pak ho pustili a on dělal v Praze kolem roku osmašedesát zubaře nebo dentistu a já si pamatuji, že jsem bráchovi říkala: ,Jak to je možný, že takový člověk, takový zvíře, je na svobodě? Já si najdu, kde bydlí, zazvoním a vyliji mu vitriol do ksichtu.‘ Já jsem měla chuť tohle udělat. A brácha říkal: ,Proboha to nedělej, zavřou tě kvůli němu.‘ A mě dodnes mrzí, že jsem to neudělala.“