Růžena Homolková

„Ta nejstarší sestra zůstala v protektorátu. Ta mladší... To už oni tenkrát používali, i z těch základních škol, že museli chodit do zemědělství na takový práce, protože nemohli ty malý děti, teda jako ještě v pubertě, nějak posílat někam. To právě všechno začalo ten 21. a 22. ročník a postupně. 24. ročník, to bylo masový nasazení, protože nám bylo právě těch devatenáct let, takže dokud my jsme se někde učili nebo někde chodili do škol, třeba do obchodní školy nebo nějaký jiný odvětví, tak teprve si dovolili nás támhle zavolat.“

„Takže jsme byli vyzváni, abysme šli pomáhat do toho pohraničí. Tak tím pádem jsme ještě absolvovali nějakej čas, ale to už vám přesně nemůžu říct, to byly tři neděle nebo čtrnáct dní, že jsme pracovali tam v tom zemědělství. Tam byly statky. Spali jsme ve škole už potom, protože tam to bylo obsazený, jak vám říkám, těmi mladšími našimi bratry a sestřičkami, novými skautkami. Prostě ještě ta starší generace, byli to třeba vnuci nebo vnučky.“