Georgia Zerva

„Pokud jde o hry, tak starší děti nás naučily řeckým hrám. A byly to většinou hry, které se hrály venku. Dodneška si pamatuju na hru fotia - oheň. […] To jsme byli rozděleni do dvou oddílů, většinou na kluky a děvčata. Kluci se nás snažili převézt. Měli jsme svoje takové určité místo. Ona to byla vyloženě taková honička. To znamená, že jsme se smíchali, honili jsme se navzájem, a jakmile jsme praštili do jednoho, tak vypadl ze hry. Museli jsme tedy oběhnout to nepřátelské místo bez toho, že by nás někdo vyhodil, a dostat se na naše místo a říct ,fotia‘ - oheň. To znamenalo, že zůstal pořád v tom oddíle. A pak se běželo znovu a znovu. Prohrával ten oddíl, který už neměl nikoho. […] ,Tzami‘ se hrálo zase ve dvou oddílech s tím, že jsme posbírali placaté kameny. Ty se postavily doprostřed na sebe a střílelo se hadrovým míčem. Tzami je de facto mešita. […] A zase, kdo se strefil, tak zůstával v oddíle, kdo ne, tak vypadl. A opět oddíl, kde nezůstal nikdo, prohrál.“

„Tam nebyla žádná nevraživost. Byli jsme kamarádi. Všechny děti, co jsme vyrůstali v dětských domovech, koneckonců i ty, co jsem nepoznala. […] Tam jsou takové bratrské vztahy, sourozenecké vztahy. To znamená, že kdybych viděla, že mu křivdí, tak udělám všechno pro to, aby mu neublížili, tomu člověku, o kterém vím, že to byl můj spolužák nebo že vyrůstal se mnou v dětském domově.“

„Spousta mých spolužáků nedopadlo dobře, vím, i jako rodina. […] Já myslím, že můj muž by mohl vyprávět, jak to se mnou bylo těžký ty první roky, než jsem pochopila, že tvoříme rodinu a že se musí dodržovat určitá pravidla a tak dále. Ale jo, dodnes nám to klape.“