„V prvním útoku ihned. Já jsem nevěděl, jak to je na frontě. Byl rozkaz, že budeme ustupovat, jelikož jsme normálně docílili sovětskou armádu, a potom ustupovat. Ustoupili jsme do vesnice. Já už jsem měl hlad, jelikož jsme nedostali večeři. Že budeme mít večeři, ale až ráno. A tam byl vedle kurník. Jeden Maďar šel a chytil slepici, abych ji šel udělat. Já jsem uměl rusky, maďarsky a tam byli hodně Rusíni.“
„Tam nás už bylo asi padesát, kteří se dostali do zajetí. Utečenci všelijaký. A na výslech. Nejdřív vzali jednoho po druhém a vyslýchali, jaká je tam situace a tak dále. ,V Karpatech,‘ povídám, ,je podminovaná silnice. To hodlají vyhodit.‘ – ,A kde to je?‘ Položil mapu: ,Ukaž.‘ Naléhal: ,Když to neřeknete...‘ – ,Nezlobte se, ale já nevím.‘ – ,Tak [vás] zastřelíme.‘ Venku se pořád sem tam střílelo: ,Vidíte, už jeden umřel.‘ No měl jsem strach.“
„Začali jsme pálit. A po pěti metrech v té rokli stály minomety. Představte si, [co] pět metrů, [to] sto dvacet milimetrů minomet. A to nevím, kde byl tomu konec. Najednou se u minometu vedle roztrhla hlaveň a všichni [byli] zabití. Rozumíte. Tam jeden hodí granát a vhodí druhý granát. Nepozornost obsluhy. [A vám se něco stalo, když to bouchlo?] Dělovod byl raněný. Tam jsem byl mířič, já jsem tam musel být, dělovod a nabíječ. Jinak ostatní byli dost daleko, jelikož museli tahat miny.“
„Přišli jsme a byl to politický lágr. Nejdřív jsme byli političtí [vězni]. Tam většinou [byli] i Němci, byli ze Sudet, tak se mohli hlásit do armády. Jasné, že to prorejžovali, co je to za člověka a tak dále. Já pamatuji jednoho takového kluka. Shodou okolností jsem tam pracoval v kovárně. Dělal jsem kladiva. Jelikož to pomohlo průmyslu. Tam jsme byli přes měsíc. A už jsme se začali učit české písničky. Kdo dohromady uměl česky? Nikdo. Já se nebudu chlubit.“
„Vzal jsem ruksak, kdyby přišel nějaký maďarský voják, že jsme zabloudili. A povídám, dědek jako partyzán, ale nevím, co byl. Nic. Ale v baráku bylo ticho a každý na nás koukal. A kam bychom se schovali. Povídá: ,No na půdu.‘ Jelikož jsme přišli do předsíně, vpravo měli dobytek a vlevo byla. [Sednice.] Světnice. Tam bydleli. A tam byl postavený žebřík, vyšli jsme nahoru a [byla zde] prázdná půda: ,To je špatný,‘ povídám. Chvilku jsme byli na té straně a potom jsme přešli na druhou stranu. Tam jsme se schovali za harampádí.“
Major v. v. Jan Iljáš se narodil 29. dubna 1922 v obci Černotisov (Černý Ardov) na Podkarpatské Rusi v tehdejším Československu. Tatínek pracoval jako kovář a Jan Iljáš měl ještě dvě sestry. Před odchodem na frontu absolvoval ukrajinskou obecnou školu a poté pracoval na dráze jako vlakvedoucí. Po zabrání Podkarpatské Rusi Maďarskem v roce 1939 nastoupil do polovojenské maďarské organizace Levente, ovšem za přečin byl v Užhorodě uvězněn a poté odeslán s maďarskými dělostřelci na frontu do oblasti dnešní Ukrajiny. Několik dní bojoval proti partyzánům a při prvním ústupu před Rudou armádou se odhodlal k útěku. Po zatčení sovětskými vojáky byl coby válečný zajatec vyslýchán. Následně byl odeslán do továrny a do sovchozu v Lebeďani u Donu a po půl roce, v listopadu 1944, vstoupil v Krasnogorsku do náhradního tělesa československé armády. Byl odeslán za československými jednotkami k Dukle a dne 7. 12. 1944 byl zařazen jako mířič u minometu 1. československého armádního sboru, sloužil ve 3. brigádě u 3. dělostřeleckého pluku. Zúčastnil se bojů u Jasla a bojů na Slovensku. Po válce byl nasazen na dohlížení poklidného odsunu německého obyvatelstva v pohraničí a poté krátce sloužil u SNB. Tuto práci vyměnil za zaměstnání v továrně na hospodářské stroje a nakonec pracoval ve věznicích v Chrudimi, v Ústí nad Orlicí a nakonec v Pardubicích. Jan Iljáš zemřel 5. února roku 2021.