„To se stalo na jiné rotě. Ani nevím kde. Taky on sloužil u pohraničníků. Šel s poručíkem, s tím velitelem roty, šel na kontrolu. To byly úseky, kde se sedělo třeba dvě hodiny nebo tři nebo čtyři. Určitý úseky byly na hranicích. Přímo u čáry hnedle. A on šel kontrolovat, co dělají ty kluci. Jestli jsou tam, nebo nejsou, hlídají, nebo jestli je prozradí. To byla taky odvaha. Něco zašustí a už se natahovaly samopaly. A on šel s ním. Někam se dostali k hranicím tam na ten styk. To se říkalo na styku a on ho blbec zastřelil a utekl pryč. Byl za dráty, tam byl jeden podchod jenom. Abys mohl za dráty, tak tam byl jeden podchod pod ty dráty a jiný ne na těch rotách. Vždycky na jednej rotě. A šel jsi za hranici. No a když byl za hranicemi, to bylo kousek, on utekl snadno. Pak ho žádný nedohonil.“ Tazatel: A byl jsi za čárou taky?
„Byl. Skočil jsem tam taky a oni mi povídají: ‚Ty blbe! Já myslel, že chceš utéct.‘ Já povídám: ‚To víš, že jo. Äbych mohl říct, že jsem byl v Německu!‘ Tak jsem přeskočil takovou tam stoku a byl jsem v Německu. My jsme potom chodili tří na demarkačku. Nejdřív dva a potom, když se stal ten problém s tím Řandou, tak se muselo chodit ve třech, aby jich bylo víc. Kdybys chtěl utéct, tak tě museli zastřelit ti kamarádi. Nebo bys dostal deset let basy, krutý basy, tak co měli dělat.“
„Hloubkaři, ty tady byli často. To byly nálety hrozný. Oni byli ve výškách, celé svazy nahoře ve výšce. A ty hloubkaři stříleli jedině po těch lokomotivách, po těch vlakách na nádraží a všude. Ponejvíc to byli taky černoši. Oni byli i tak nízko. Lítali nad tím vlakem a tu lokomotivu rozstříleli skrz na skrz vždycky. To ničili hodně, aby nemohli jezdit Němci. A tenkrát tam se stěhovali nějaký Maďaři, měli asi tak šest těch korbáků, vezli všechno možný na sebe a tak dále. Taky je napadli ty hloubkaři. My jsme tam tenkrát byli. Jsme se tam šli podívat a kobyly tam ležely mrtvý, některý byly postřelený. Tam byl nedaleko les, tak utekly do lesa. Oni to napřed vždycky oblítli a potom to vzali útokem a tam zůstala nějaká ženská s malými dětmi, asi se dvěma, byla těhotná. Tu zastřelili. Ta byla mrtvá tam. Ten řezník potom tam z Přeclavic přišel a ten tam ty kobyly dodělával, který byly postřelený. Tak je jako... to tam všechno likvidoval.“
„Němci obsazovali vesnice a tak dále. Kontrolovali, jestli se něco ve vesnicích neděje. Tak u nás v Bohunicích, tam obsadili celou vesnici Němci. A teď chodili po barákách a hledali. I ve stodolách píchali do sena, do slámy. Jestli tam někdo není schovaný kvůli tomu Heydrichovi, když ho zastřelili. A přišli tam taky, vedle nás byla kovárna a tam kovář tenkrát, co tam byli ty Němci, byl ve Volyni pro nějaké železo. Chodili i do sednice, rabovali i skříně, otvírali, jestli tam někdo není schovaný a tak dále. Zbraně hledali. Já jsem zrovna byl u toho souseda kováře a byl jsem tam v té cimře a oni tam vrazili dva a jeden potom odešel, ten Němec. Zůstal tam jeden a raboval tam ve skříni, mezi šatstvem, a tam našel kovářovu brokovnici schovanou. A on tu brokovnici vyndal, ten Němec, ten voják obyčejný, koukal na to, podíval se tam po nás takhle a tu brokovnici tam dal zas nazpátek, kde byla. A nedělal z toho vůbec nic. Za to by býval byl zastřelený, jak se našly zbraně někde, tak šel ke zdi každý. Kdyby to našli tenkrát za té heydrichiády. To jsme se divili, že to byl dobrý voják. V té německé armádě byli také dobří, kteří nesouhlasili s tou vojnou.“
Vojín v. v. Josef Nedvěd se narodil 19. června 1931 v obci Bohunice. Během války byla jeho sestra nucenně nasazena v Kasselu. V období heydrichiády byl svědkem příhody, kdy při domovní prohlídce německý voják nenahlásil nalezenou brokovnici a zachránil tak jeho sousedovi život. Vzpomíná též na příchod americké armády a ruské vojáky, kteří na konci války v okolních lesích hledali a údajně stříleli německé vojáky. Po válce v roce 1952 nastoupil na vojenskou službu k Pohraniční stráži. Na hradě Velhartice prodělal základní vojenský výcvik a poté jeden rok sloužil na hranicích. Též vzpomíná na příhodu, kdy na jiné rotě vojín Pohraniční stráže Řanda zastřelil mladého poručíka a poté emigroval. V době jeho služby se budovalo takzvané ženijně-technické zabezpečení hranic. Po jednom roce byl převelen do slovenského Šamorína, kde pomáhal při výcviku remund pro potřeby Pohraniční stráže. V době nepřítomnosti zvěrolékaře vykonával i veterinární prácí. Při návratu domů se opozdil za svými kolegy, když se zastavil domů pro civil, a byla zalarmována StB pro podezření z možného nelegálního přechodu hranic. Na vojně strávil celkem dva roky a sedm měsíců. Po válce pracoval ve slévárně.
