Marie Sidorová

„A tak jsme tam prostě trhaly to kvítí. A on tudy jel a my věděly, jak vypadá tatíček Masaryk. On vždycky na tom koni, že jo. Takže my jsme prostě říkaly: ‚Á, tatíček jede, teď ho pozdravíme.‘ Bylo devět hodin dopoledne a my jsme tam prostě šly před tím, než půjdeme do kostela. Tak jsme pozdravily, že. Já jsem pozdravila rusky, ona pozdravila slovensky. No a to jsem ještě neuměla pořádně česky. Tak jsme pozdravily a tatíček Masaryk se najednou podivil a on říká: ‚Ty umíš rusky?‘ A já říkám: ‚No ano.‘ A tak se mě hned začal vyptávat jak a co po rusky. A potom ledacos jsme mluvili a on nás potom pozval: ‚Děvčata, víte, kde já bydlím?‘ A my říkáme: ‚Ano, na Bystričke.‘ Tak říká: ‚Tak přijďte ke mně na ovoce, my máme máslovky.‘ A my říkáme: ‚My přijdeme, ale tatíčku, nás tam nikdo nepustí.‘ A on říká: ‚Ale pustí. Jenom jim řekněte, že jsem vás pozval, oni vás pustí.‘ No, a tak jsme si říkaly, no tak dobře. My jsme hned byly ochotné tam jít, že jo, no tak co. Tak my jsme tam šly, a tak jsme tam začaly chodit každý den, protože to bylo o prázdninách a tatíček Masaryk měl dovolenou. Poprvé, když jsme tam přišly před tu bránu, my jsme byly malé. Teď klika tam není, tak co jsme měly dělat? Tak jsme začaly klepat na tu bránu, ale to se normálně nezdálo, že by se to ozývalo, protože jsme nevěděly. Nahoře, jo, tak tam najednou vykoukl přes zeď voják a říká: ‚Co vy tu chcete, děvčata?‘ A my říkáme: ‚My jdeme navštívit tatíčka Masaryka.‘ A on říká: ‚No jo, to ale nesmíte. To já vás nemůžu pustit.‘ A my říkáme: ‚To jen se zeptejte, to on nás pozval. Běžte se zeptat.‘ Tak říká: ‚Tak já už se jdu zeptat.‘ Šel tedy a za chvíli přišel a říká: ‚No dobře, a víte – umíte to obejít tady tu ohradu až dozadu?‘ A my říkáme: ‚Ano.‘ A on říká: ‚Tak když to obejdete, tak tam je ještě jedna branka, tak tam zaklepte a my tam přijdem.‘ No a tak jsme jako teda šly a obešly jsme to. To je dost velké, ten objekt, to tam je park, to tam mají kolem velký. A už tam byli dva vojáci a ten jeden říká: ‚Děvčátka, my vám otevřeme bránu, ale dneska dovnitř nesmíte jít, protože tatíček má práci.‘ Tam byla košatinka, i ten stůl z košatinky i křesla. ‚Tak se na něho jenom podíváte.‘ A tak se sebrali a přinesli nám plný koš hrušek a švestek, krásné, takové ty modré. Tomu se říkalo jugoslávské švestky, sladké, vynikající. ‚No a co máte? Do čeho vám to dáme?‘ No a tehdy se nosily halenky, které měly gumičku dole. A tak jsme říkaly: ‚Jo, máme to kam dát.‘ A tak jsme to naházely takhle kolem sebe úplně. To jsme byly malé a ty hrušky byly takové velké – máslovky! A teď jsme poděkovaly a pokývaly jsme tatíčkovi a tatíček nám také pokýval. No a pak jsme chodily každý rok, pokud tatíček žil a pokud tak přijel, tak jsme tam vždycky chodily.“

„Ředitel mě pozval a řekl: ‚Nastoupíte tady jako vedoucí kojeneckého domova Červeného kříže.‘ A já jsem nastoupila a měla jsem tam devět batolat a čtrnáct kojenců. Já jsem tam nastoupila ještě trošku dřív, než se to (Slovenské národní) povstání stalo, dva měsíce jsem tam už pracovala. A teď, když to povstání vypuklo, tak co. Když se 4. září 1944 dostali na Vrútky Němci, tak už začali ostřelovat Martin, a jelikož ta fronta se přesunula do té ulice, po celé délce a šířce toho města se udělala fronta. A nám pod oknama zůstali ti vojáci, co bojovali. To bylo hrozné. Prostě miny, bomby, všecko padalo tam do té ulice. Tam nám to kus z toho našeho baráku, toho dětského kojeneckého ústavu, uvalilo – celý roh! Já jsem právě byla s Viktorkou, to byla ta nejstarší schovanka, protože dole byli. Ke mně už do práce nepřišel nikdo, žádná moje sestra, která tam pracovala, nepřišla, protože toho čtvrtého, když se tam Němci usadili, tak naši vyhlásili evakuaci. Dole byl sirotčinec, tam bylo šestnáct školou povinných dětí, ty děti přišly nahoru ke mně, když viděly, že tam jsem. Třicet devět dětí jsem měla pod svou ochranou. Teď bylo spoustu raněných. No a teď já se musela postarat o svoje děti. No, první, co bylo, jsem se musela postarat o moje kojence, protože jeden za druhým byly nálety a já s dětmi nemohla jít do krytu. Protože kryt byl uzamčený a klíče nebylo. Sklad potravin byl zamknutý a my jsme do něho nemohli. Já jsem musela prostě sekyrou rozbít zámek a dveře, abysme mohli do toho skladu – sebrat, alespoň co tam bylo, čokoládu a takové věci jako cukr kostkový, protože to jsem děckám nacpala do oblečení. A to, co tam bylo, tak z toho jsme vařili, že. Takže já jsem i vařit musela, Viktorka mi pomáhala. Já jsem neměla jinou možnost, já bych musela děti nechat. A to jsem nemohla udělat… Tak jsem se musela prostě s tím smířit, když nebylo nikoho, žáden dospělý. Všichni šli do úkrytu, všichni se vystěhovali, všichni šli prostě do bezpečí. A teď, když byly ty nálety, tak co s nima. Ty děti školou povinné mi pomáhaly vynášet batolátka a kojence jsme nechali tak v pokoji. Co jsme měli dělat? A ti, co byli školou povinní, tak jsme si všichni sedli takhle dokola a všichni kolem mě, tak jsme se dívali a rovnou nad námi byla ta linie německých bombardérů a to pořád takhle nad námi… No, já jsem měla strach, protože jsem si říkala, jestli to vůbec vydržím, ale děti měly také strach a bylo jim ještě k tomu zima. Strachem i hrůzou též se třásly. Nakonec vydrželi jsme nálet jeden, vydrželi jsme druhý, třetí, vydrželi jsme další nálety… A já jsem pak zařídila – šla jsem do nemocnice za primářem Murtinem, našla jsem ho a poprosila jsem ho, jestli může přijmout kojence na své oddělení. On s tím souhlasil, že dobrý, že přijme kojence všechny. Takže jsem byla hrozně, hrozně šťastná, že odešli… že děti jsou… kojenci že jsou v bezpečí…“

„Už byly vytvořené partyzánské skupiny pod hoľami. Martin je pod hoľami, (Martinské) hoľe se jmenují ty vrchy, že. A já, když jsem přišla domů, tatínek mi řekl, že je už v odboji, to bylo ještě ticho, to se o tom ještě nesmělo mluvit. Tak já jsem říkala, no jo, tak to oni teďka potřebují nějaký materiál, protože se zakládaly lesní tábory a do těch lesních táborů potřebovali mít zbraně, ty tam potřebovali mít. Léky tam potřebovali mít, obvazový materiál, všecko, co je zapotřebí, a museli tam mít také jídlo, které nepodléhá zkáze, jako sardinky, cukr, rýže a toto. No a to všecko se tam muselo nějak donést do toho skladu. To byly vlastně sklady, aby měli zásobu nějakou jídla nebo všecko, co bylo zapotřebí. A já jsem začala chodit do nemocnice za primáři a ptala jsem se, jestli můžu vzít to a to, a oni mi řekli –, oni byli všichni proti Němcům. Teda možno nějaký lékař byl s nima, ale já jsem za nima nechodila, já jsem chodila jenom za primáři, protože ty mě učili. Takže jsem šla za nima a oni mi dovolili… takže co jsem potřebovala léky, všecko mi nechali napsat, všecko mi dali: obvazy, ty dlahy, injekce, stříkačky, svorky na sešívání hlav, ty se sešívaly takovými železnými svorkami, na rány tržné a sečné. A takže to jsem potřebovala a to všecko jsem tam teda dostala. Byl tam ještě jeden náš dobrý soused, který – prostě jsme se znali jako malé děcka – a on byl lékař. On šel na medicínu a já jsem šla na zdravotnickou školu a bydlel hned za areálem nemocnice, tak ten mi také pomáhal, všecko mi prostě to... A pak primář Murtin – jeho bratr pracoval jako důstojník v Bratislavě a oni mi dávali vojenské dalekohledy. Protože Češi museli odejít a česká armáda neexistovala už, protože jim to sebrali všecko, zbraně, všecko, a ty zbraně, on to měl od některých. A on mi to teda dával a já jsem to nosila a napřed jsem to schovávala pod matračky.“

„Tatínek prostě šel do Sovětského svazu, vstoupil do legií. Tam byly československé legie, že jo. I Masaryk to tam založil. A tak tam se prostě tatínek poznal v Rusku s maminkou. A tak se vzali, válka skončila a zůstali tam. Maminka byla učitelka, ale ona prostě neučila, protože tehdy ženy nemusely učit, že jo. Tehdy muž musel tu ženu zaopatřit, ne jako dneska, že žena musí dřít na toho chlapa! To neexistovalo! Tehdy se muži starali o svou ženu a děti sami. Bylo nás pět, dvě zemřely a tři jsme zůstali. No, já jsem v Kyjevě nechodila do školy, adoptovat mě chtěla jedna profesorská rodina. Takže jako jsem u nich bydlela a oni mě učili všemu soukromě. Oni byli bezdětný, a tak požádali tatínka a maminku, aby jednu dceru jim jako dali. No a oni s tím souhlasili, protože to bylo dosti těžké období, to bylo těšně po válce. Tak opravdu bylo těžko se starat jako o tři děvčata. I když se tatínek velice staral. To byli jako Ukrajinci a oba dva byli profesoři. Doma se mluvilo rusky. S maminkou rusky, s tatínkem česky, a tak jsme uměli rusky a česky. No, to jsem měla asi 5 roků. Starali se o mě jako o své. Velice, velice dobře. Oni mě vedli k literatuře, hlavně k básničkám. A já měla ráda básničky, i dnes je mám ráda. No, tak někdy jsem aj vymýšlela. Někdy jsem vymýšlela pohádky a básničky, což mi prostě tatínek říkal: ‚Ty vymýšlíš, ty vymýšlíš, ale je to dobrý!‘ Bylo mi jako smutno za sestrami, ale nakonec jsem si zvykla, protože jsem tam měla všechno, co jsem třeba ani doma neměla. A tam jsem zůstala až do té doby, kdy tatínek najednou dostal telegram – a že jeho sestra, která tady zůstala ještě jako naživu, ho chtěla dostat zpátky do Československa. Začal tesknit po své vlasti a chtěl prostě zpátky do Československa, a tak jsme v tom dvacátém osmém roce jako odjížděli. To přišel tatínek potom tam a řekl: ‚Ne, bez ní nejdeme. Tak musíme si ještě vzít tu naši Máňu.‘“