Jaroslav Popelka

„Nejdřív jsem svoje texty psal na stroji a kopíroval jsem je v řádově desítkách nebo stovkách kusů a rozdával je mezi svými přáteli. Když jsem začal vyzývat k demonstracím, tak jsem ty letáky tisknul. Udělal jsem si z písmenek takovou tiskárnu. Byl to poměrně krátký text, ale to sdělení se tam dalo dát do té šablony. Pak jsem to tisknul na tenké průklepové papíry, protože byly hodně laciné. Daly se za dvě stovky udělat tisíce kusů. To jsem distribuoval tak, že jsem vyšel do nějaké vysoké budovy na ulici, kde chodilo hodně lidí. Když skončila práce a lidi proudili po ulici, tak jsem to hodil z okna mezi ty lidi. Bylo to poměrně účinné. Věděl jsem, že režim padne, protože bratr měl takové zvláštní schopnosti, které zdědil po mamince. Ona byla něco jako vesnická vědma. Jí se chodili vesničané ptát na spoustu věcí. Měla jiné vědomí. Třeba když jsem nečekaně přijel domů, tak jsem našel rozestlanou postel, uvařenou večeři a klíč. Věděla, že přijdu, i když to nemohla vědět rozumem. Bratr ty schopnosti zdědil. Řekněme, že viděl budoucnost. Měl schopnost léčit lidi a on mi řekl svou vizi: ,Měl jsem zase ten barevný sen.‘ On těm svým vizím říkal barevný sen. ,Když jsem přebíral na národním výboře funkci předsedy MNV.‘ Popsal, kde tam byl, řekl, že na stromech nebylo listí, že před národním výborem byl rozkopaný chodník. Z logiky věci vyplývalo, že pokud on má přebírat funkci předsedy MNV, když pochází z rodiny považované za nepřátelskou, tak logicky musí padnout režim. Protože se jeho vize už víckrát splnily, tak jsem mu to věřil. Ale myslel jsem si, že k tomu dojde už v roce ’88, protože většina změn v naší zemi byla spojena s osmičkou na konci.“

„Nechali mě na přibyláku, jak se říká v lágrové mluvě. Je to barák, kam přijdou noví vězni a tam zůstanou podle okolností týden, dva, aby zapadli do toho režimu v lágru. Vychovávají je tam kápové. Dostal jsem se tam s nima do konfliktu, protože vězně šikanovali. Vyzval jsem je, ať si to nenechají líbit. Mezi spoluvězněma to začalo vřít. Začali se ozývat, začali se houfovat. Když to kápové zjistili, tak mě na chodbě napadli. Pamatuju si, že na mě tři skočili a zmáčkli pohotovostní červený knoflík, který signalizuje, že je tam případ vzpoury. Zmáčkli to a oznámili, že jsem je napadl nožem. Hodili ke mně nůž. Otevřel jsem oči, asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Pamatuju si, že jsem hleděl do hlavně samopalu, a jak jsem ležel na zemi, tak jsem viděl rozšklebený tlamy psů. Hodili mě na samotku. Obvinili mě z napadení, za což byl minimálně rok navíc. Čekal jsem na samotce, co bude. Měl jsem vlastně štěstí, že nějací vězni slyšeli, jak se na mě kápové domlouvají. Řekli to, takže to bylo svědectví proti svědectví. Nakonec mně ten rok nepřidali a skončilo to tím, že jsem za pokus o vzpouru dostal čtyřicet dní samotky.“

„Ještě za mého života, to muselo být minimálně deset let po Únoru, tak otec splácel úvěr za poslední zboží, které do obchodu nakoupil. Komunisté to tak dělali běžně. Sebrali majetek, a když tam byly nějaké dluhy, nedoplatky nebo úvěr na zboží, většina obchodníků si brala úvěr, dluh jim nechali a museli to splácet. Nám zabavili obchod v tom domě, kde jsme žili. Byli jsme ve dvou malinkatých místnostech ve dvoře. Tam pořádně nesvítilo slunce, kde byly velice stísněné podmínky, a pamatuju si, že jsem se tam jednou přiotrávil tabákovým kouřem. Protože otec kouřil a mě zapomněl v té místnosti plné kouře. Taky mám ještě takový špatný zážitek z dětství, že jednou pro otce přišli. Nevím, jestli estébáci nebo kdo, a maminka se hrozně lekla. Svým způsobem to ve mně zůstalo. Buď jsem byl ještě v prenatálním stavu nebo jsem byl ještě maličké dítě. Děti jsou propojeny s matkou, takže spolu všechno prožívají. Zůstal ve mně takový pocit sevření, který trval léta. V podstatě ty důsledky neradostného dětství jsem nesl většinu života. Ta otrava tím tabákem a to leknutí, kdy otce odvedli a vrátil se podle maminky za tři dny celý rozmlácený. Aspoň že to přežil. Část mé rodiny nepřežila. Strýce ubili k smrti ve vyšetřovací vazbě. Sice se ještě vrátil, ale byla z něho troska. Já jako čtyřletý chlapec jsem slyšel rozhovor otce se strýcem, kdy strýc popisoval, co se dělo v lágru. Mysleli si, že jsem příliš malý, abych chápal jejich rozmluvu. Ale vím, že to se mnou otřáslo, co můžou lidi udělat druhým lidem.“

„Strýc byl údajně zatčen, že byl členem odbojové skupiny. Ale pravý důvod byl ten, že nechtěl jít do družstva. Protože lidé v tom horském údolí byli potomky vzpurných poddaných, kteří utekli do hor, aby nemuseli sloužit pánům, a tam měli velkou míru svobody. Bránili hranice, bránili ten průsmyk proti Tatarům a jiným nájezdníkům a za to měli poměrně velkou míru svobody. V těch genech těch lidí to zůstalo. Taková nezdolnost, tvrdost. Takže když komunisté přišli, aby jim sebrali jejich pole, tak se bránili. Vzali nástroje, sekyry, vidle a zabránili těm lidem, co jim přišli vzít pole a krávy, aby to udělali. Kdyby to udělal jeden, tak ho celkem snadno zlikvidovali, ale oni to udělali všichni. Komunisté jim to nechali, aby nevznikl žádný skandál. Ale postupně ty lidi zavírali a likvidovali. A jedním z nich byl i můj strýc, který byl rok ve vyšetřovací vazbě. Pak se pomátl z toho, co zažil, a za několik měsíců zemřel. Takže toto bylo moje dětství. Atmosféra strachu, nesmírné bídy, zničené lidské osudy.“

„Za komunismu bylo samozřejmý, že odsouzení pracovali. Bylo tam několik pracovišť. Když jsem přišel z vazby, tak jsem měl na sobě už asi deset dní špinavou košili. Těšil jsem se, že dostanu čistou. Dostal jsem čistou, a jak jsem ji oblékl, tak... Byla to košile po někom, kdo pracoval se skelnou vatou. Bylo tam jedno pracoviště Vertexu, kde kluci pracovali při výrobě skelné vaty, a ta košile byla plná těch pichlavých vláken. Po půl hodině jsem ji sundal a byl jsem rád, že si můžu obléknout tu starou špinavou košili, protože se to nedalo vydržet. Kluci byli plní boláků, jak jim to rozpíchalo ruce. Strava byla ve vězení hrozná. Oni měli zákaz dávat vězňům syrovou zeleninu. Zřejmě aby je úplně fyzicky... Hlavní součástí jídla byly bílé knedlíky, řídká omáčka, chleba a občas také buchtičky na sladko se sladkou omáčkou. To stále vyrabuje vitamíny, minerály. Pamatuju si první dojem, když jsem přišel do lágru. Všichni byli šediví. Byli jak smečka vlků. Šedivé uniformy, šedivé obličeje. Když tam byl několik let, tak ti lidé většinou přišli o zuby, měli avitaminózu z nekvalitní stravy. Takhle ty lidi postupně likvidovali.“