„Ve dřevěných vratech byla ještě malá vrátka, tak akorát pro jednoho člověka. Těmi jsme chodili, když jsme šli jednotlivě. Pan Šimerka utekl před Pinďou [velitel Malé pevnosti Terezín Jindřich Jöckl], utekl, zabouchnul tyhle dveře a ony mu skutečně zaklaply. Jenže Pinďa ho chtěl do těch dveří kopnout, a tak mu tam zůstala bota. Pro nás, kteří jsme tam byli, to byla ohromná legrace, ale Šimerka měl štěstí, že to přežil.“
„V pozadí bylo napětí, protože Němci si vymysleli, že se v Roudnici dělo daleko více. Skoro že se tam organizovala nějaká protistátní skupina nebo aktivita a tu že oni musejí zjistit. To viselo ve vzduchu. Oni takovou informaci hledali, ale tam nic nebylo. Znělo by to dneska krásně, říkat: ,My jsme měli plány, jak vykolejíme vlaky nebo jak zvítězíme nad Němci.‘ To by bylo hezké. Ale nic takového tam nebylo.“
„Jeden z vězňů byl ,Zimmerkomandant‘, velitel cely. Protože Němci se často ptali na různé věci, tak velitel cely musel umět dobře německy. V našem případě, na šestadvacítce, kde jsem byl nejdéle, to byl Fabuš. Jmenoval se Fabián, my jsme mu říkali Fabuš. Pocházel z Lounek a tam se mluvilo hodně německy, čili uměl velice dobře německy. Já jsem ho obdivoval, protože kdykoliv nějaký německý potentát vstoupil do cely, tak on musel podávat hlášení. To hlášení vypadalo asi tak, že je nás třeba šedesát sedm a on řekl: ,Třicet dva je v Lovosicích, sedmnáct v Litoměřicích. Osm tam, další tam...‘ On to všechno vyjmenoval. Ale brilantně! Jako kdyby to četl.“
„Jmenuji se Jaro Křivohlavý. Mám ještě jedno jméno, Borek, ale to nepoužívám. Původně jsem se měl jmenovat Borek Křivohlavý, ale úředník říkal, že to nesmí být. Jenom jména v kalendáři mohou být jako hlavní jméno. Tak si otec vzal kalendář, bylo zrovna 21. března a stálo tam červeně: Jaro. ,Tak se bude jmenovat Jaro.‘ Takhle jsem dostal své jméno. Nejsem ani slavný, ani mírný. Narodil jsem se v Třebenicích 19. března 1925, byl zrovna pátek.“
„Trvalo léta, než se to probojovalo, ale nakonec jsme začali pracovat na mezinárodní normě Safety Colours a tehdy mi většina samozřejmě pomáhala. Scházeli jsme se se zástupci cizích států na různých místech ve světě. Rusové byli proti tomu, aby se používala červená, Indové byli proti tomu, aby se používala oranžová... Nakonec byla ta norma skutečně přijata jako celosvětová. Výsledek vidíte třeba na nádraží, tam jsou pracovníci žlutě označení, nebo na schodišti je první schod vždycky žlutý a celá řada jiných věcí na strojích a zařízeních, bezpečnostní tabulky u elektřiny, to je všechno podle této normy Safety Colours.“
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc., se narodil 19. března 1925 v Třebenicích u Litoměřic v tehdejším Československu. Základní školu navštěvoval v Třebenicích. Kvůli záboru pohraničí v roce 1938 studoval střední školu na různých místech - v Litoměřicích, v Terezíně a nakonec v Roudnici nad Labem. Studenti septimy a sexty reálného gymnázia v Roudnici nad Labem společně se studenty druhého ročníku zdejší vyšší průmyslové školy byli 20. června 1942 zatčeni kvůli údajné přípravě atentátu na ředitele německé školy v Roudnici nad Labem Alfreda Bauera. Jaro byl převezen do Malé pevnosti Terezín a strávil zde tři měsíce, propustili ho 26. září 1942. Musel se hlásit na kladenském pracovním úřadě, kde ho přidělili na nucené práce v dole Anna (Laura) u Kladna a poté byl přeřazen na důl Prago IV. v Dubí u Kladna. Z nuceného nasazení utekl těsně před ukončením války do rodných Třebenic. Po válce vystudoval angličtinu a psychologii na Fakultě filozofické Univerzity Karlovy a v roce 1950 získal doktorát v oboru psychologie. Pracoval ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze a v Ústavu pro doškolování lékařů v témže městě. Je také jedním z autorů mezinárodní celosvětové normy Safety Colours (Bezpečnostní barvy) a vyučoval na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. V současnosti žije Jaro Křivohlavý se svou manželkou v Praze. Zemřel 17. prosince 2014 v Praze.
