JUDr. Evžen Basch

„Abychom zajistili auta, protože Zápotocký před týdnem řekl, že žádná měnová reforma nebude. Antonín Zápotocký. A za týden přišli lidi skoro o všecky peníze, co měli. Máte rodiče ještě? Ti si to budou pamatovat asi, co s nimi udělali. V padesátém třetím roce byla měnová reforma. Prostě se [měna] znehodnotila naprosto a Zápotocký před týdnem řekl, že žádná [měnová reforma] nebude. A my jsme už měli čtrnáct dní předtím zakázané vycházky. Totiž na vojně se to řešilo tak, že když se něco dělo, tak první zakázali vycházky. To je vojenská filozofie. Když umřel Stalin, tak jsme měli zakázané čtrnáct dní vycházky. A když umřel Gottwald, tak jsme taky čtrnáct dní nesměli ven. Takže to takhle dělali. Tak jsme auťáky sehnali, já jsem přijel domů s pistolí v ruce, maminka moje, chudák, říkala, co to mám, a já jsem říkal: ‚Mami, já dělám měnovou [reformu].‘ ‚Ty děláš měnovou reformu?‘ Já jsem říkal: ‚Ne, já jenom zajišťuji auta.‘ Protože v noci [muselo] být všecko tajné a v noci se musely automobily naložit novou měnou, kterou komunisté znehodnotili. Já jsem si samozřejmě, páč jsem věděl kam a tak, vybral Strakonice. Přijel jsem do Strakonic v uniformě a tady jsem měl pistoli. My jsme se vůbec ke zbrani nesměli dostat.“

„Tak tady vedle kousek si hrály německé děti Jöcklovy a ještě [dalších] nacistických rodin. A tam byla holčička, která měla takovou malou – dodnes jsem to hledal ve slovníku – takovou malou plácačku na koberce. Tak jsme říkali s Robertem: ‚No co, tak požádáme německy slušně, jestli by nám ji půjčila.‘ A ona říkala: ‚Jo, půjčím.‘ Tak my jsme vzali malou plácačku a s takovouhle plácačkou jsme šli na takové obrovské koberce, abychom vyhověli Kuntzovi. On když viděl, co jsme udělali, tak začal strašně nadávat, že si z něj děláme legraci, že to jsou koberce Jöckla, jak si to představujeme, a začal nás normálně tlouct. Já jsem dostal do hlavy. Robert říkal, že ne, že dostal jenom semhle [na krk]. Ale třískal nás jenom za to, že jsme si udělali legraci z Jöckla a z jeho koberců a nechali jsme to mlátit. Možná, že to je směšné, ale my si na to občas rádi vzpomínáme.“

„Tak jsem se ptal, proč jsem tam, a on říkal: ‚Znáš Hájka?‘ ‚No znám.‘ ‚No tak budeš vědět dál.‘ Tak mě přivezli do Prahy a asi mě někam zavedli na velkou celu. To byla velikánská cela, tam bylo plno lidí. Někteří z nich byli také ve skupině. Šeřík se jmenovala ta skupina, ve které jsem jako byl. Oni říkají, že ne. A tak jsem šel asi druhý, třetí anebo ještě druhý den k výslechu. Já jsem o tom napsal, to vám ukážu písemně, že to tam mám. Bylo to v noci. Určitě to bylo v noci. Já jsem akorát slyšel strašný řev z jiné cely nebo z jiného pracoviště. Tam někdo hrozně křičel. Já jsem pak dodatečně zjistil, že to byl Pepík Slanina, kterého vyslýchali. To bylo slyšet po celém [koridoru]. Výslechy byly příšerné, oni si o mně mysleli, že jsem nějaký kápo. A když jsem říkal estébákům, že mám dva koncentráky německé, tak jako Horákové, ani mně to neprospělo. StB [Státní bezpečnost – pozn. aut.] argumentovala tím, že je vidět, že jsem starý odbojář.“

„Byla tam také žádost o milost pro kluky naše, co popravili, a Gottwald na to vůbec nebral zřetel. Poslal je normálně na smrt. I toho Hrušku, co všecko vyprovokoval. A já jsem se při tom odvolacím řízení, to jsme v mundúru trestaneckým jeli po Praze k tomu zřízení, dozvěděl, že můj tříletý trest se nelíbil prokurátorovi, tehdy byli prokurátoři, a on se odvolal, že Basch dostal málo [let vězení]. Takže podle jejich názoru jsem byl jeden z největších, že jsem byl administrativně zapsaný jako člen [odbojové protikomunistické skupiny Šeřík]. A Ústavu pro totalitní režimy se to zdálo málo, že jsem získal Bonka a že jsem tam byl zapsaný jako člen. A Hájek sám řekl, že jsem byl členem.“