„Teďka šel štrúdl zuboženejch vězňů. Jako klukům nám to nic neříkalo. Měli jsme takový krabičky, co jsme si koupili, jako něco přírodního, něco jako borůvky. A my jsme to tak jedli a koukali, a najednou ti vězňové na nás, že to chtěj. Tak jsme jim to dali. A ty Němci, co je hlídali, je hned tloukli zpátky do řady. Šli pomalu, protože byli asi zubožený, určitě. My jsme šli domů a najednou před naší hospodou v Bojišti leželi všude po dvoře. Sedláci museli zapřáhnout koně a vůz a, tam je velkej kopec, Humburák, že je vyvezou nahoru. Tak jsme šli za nima, neměli jsme co dělat, tak jsme šli. Najednou je tam vyhnali do pole. Ty, co chtěli utíkat, stříleli nejdřív do vzduchu, tak se vrátili. Tak je zase naložili a vezli je až do Novýho Rokytníka. Tam najednou všichni dolů, nás odehnali, my jsme museli pryč. A najednou je tam z kulometu stříleli, můžu vám přesně ukázat, kde je stříleli. Ty ubožáky, co nemohli ani chodit.“
„Přišel rok čtyřicet šest, ještě furt jsme nebyli vystěhovaný. My jsme byli vedený jako Němci samozřejmě. Bydleli jsme tady v Sudetech. Najednou ráno: ‚Auf!‘ Dvacet pět kilo na záda. Matka byla připravená, ale v tom zmatku si vzala ruksak se starým, co měla spravovat prádlo, místo aby si vzala kvalitnější věci. To jsme zjistili až u školy, kde jsme byli shromážděný. Všecky lidi tady z tý vesnice tam byli daný, nahnaný. Kolem nás s puškama lidi. No, jako vojáci. Teďka bučely krávy, protože chtěly podojit. Malý děti brečely. Nic s sebou nikdo neměl, jenom kousek chleba. Tak malýmu dítěti dej chleba. Tak tam jeden šel, učitel náš, že půjde za strážej a ženský podojej nějaký krávy, aby daly dětem mlíko. Učitel měl brejle, ten mu ji zrovna napálil a rozmlátil mu brejle na obličeji. Za to, že se vůbec odvážil jít pro mlíko dětem. A najednou my s bráchou jsme si říkali, že tady je to špatný nějáko. Jsme takovou brutalitu neznali. Tak jsme si říkali, že utečem. ‚Tady přelezem plot a utečem pro babičku do Trutnova, ta s tím snad něco udělá.‘ Ta s tím snad nějakej pořádek udělá, v tom dětským, jak jsme si mysleli. Tam byl plot takovej, tam jsme prolezli a fofrem na Trutnov, přes pole tam. A za náma pic pic dvakrát, dvě rány. A tam byl úvoz, my jsme vlítli do toho úvozu a skrčený jsme letěli. Vyšli jsme, jak tam teďka v Trutnově tancujou. Tam jsme vylezli, a pro babičku. Ta přišla, a už to nepamatuju, jak to bylo. Tam se dojednávalo, ale moc nepořídila.“
[Povídejte, to jste jeden z posledních pamětníků.] „Hlad, že jo. To jsme dostali, jenom co jsme si vzali zkraje z domu. No kolik jsme si toho vzali, co bylo doma. Najednou nic, jenom polívky nějaký takový. No aspoň něco. A moje babička, to byla Futerová, od matky maminka, ta dávala jídlo nám. Abysme přežili. To nikdo si neumí představit. Lidi umírali, a aby je nehodili bůhví kam, tak v noci chlapi co byli, zakopávali, za tou Etrichovou fabrikou. Já jsem u toho nebyl, ale maminka mi... To se podávalo ústně. A nebo v noci se to stalo, když jsme my spali. My děti. Tak jsme tam byli asi čtrnáct dní, tři neděle.“
František Drahovzal se narodil 27. dubna 1934 v příhraniční obci Bojiště poblíž Trutnova. Pocházel ze smíšeného manželství, otec byl Čech a matka Němka. Krátce po začátku války otec utekl přes hranice k čs. zahraniční armádě na Západě. Rodina poté čelila zastrašování ze strany gestapa. Život v Sudetech byl náročný, panovala všeobecná bída. Za války se František Drahovzal, jako malý kluk, stal svědkem pochodu smrti a jeho smutného konce u Nového Rokytníka. Když válka skončila, do příhraničí přišly Revoluční gardy a situace se začala vyostřovat. Všichni Němci dostali bílé pásky na ruku a na jaře roku 1946 nastal nucený odsun. František Drahovzal a celá jeho rodina, včetně nejmladší, teprve dvouleté, sestry, byla odvedena do lágru v trutnovské textilce. Vládly zde velmi těžké podmínky a rodině Františka Drahovzala se podařilo přežít jen díky obětavé babičce, která jim nosila jídlo. Po propuštění z lágru čelil František Drahovzal dalším nástrahám poválečného uspořádání. Nejednou zažil fyzické napadení přistěhovalci. V této době se František Drahovzal dozvěděl o smrti svého otce. Ten za války sloužil jako kuchař u RAF a zahynul za dosud ne zcela objasněných okolností ve Velké Británii v roce 1943. Pozůstalá rodina se po válce dočkala přijetí u Hany Benešové a finanční satisfakce, o většinu peněz ale přišli při měnové reformě. V roce 1949 začal František Drahovzal navštěvovat slévačské učení, roku 1954 narukoval na vojnu. S manželkou se přestěhoval do Slatiny nad Úpou, kde žije dodnes. Většinu svého profesního života strávil na různých pozicích v zemědělství.
