„Ta funkce běhala. Kdybyste šel, tak na vás skočila. Povídám manželovi: ‚To musíš dát.‛ My jsme si už zaplatili polovičku, oni ho [sudetského Němce – pozn. autor] tam nechali a vždycky, když ráno šel, tak říkal: ‚Fuj hanba, fuj hanba.‛ A on říká: ‚Mám mu rozbít držku a je to.‛ Manžel povídá: ‚Je to jeho. Co bych mu dal přes držku? Když to takhle chtěli udělat, tak je měli dát všechny pryč a ne takhle. Já se s ním budu prát? Já se na to vykašlu!‛ A šli jsme sem. Tam jsme to prodali Slovákovi, on to všechno rozdělal a bylo to.“
„Když to rozdělil, tak mu vostalo málo. On si nemohl [nic – pozn. autor] koupit. Teď začali [říkat – pozn. autor], že na Sibiři prodávají baráky, domky a pole. A lacině. Když tam dojeli, to nejel jenom jeden, tak se tatínek přihlásil, že by si tam taky něco koupil. Tak jel na Sibiř, ale nevěděl, jak to tam chodí. Když přijel na Sibiř, tak ve žních už měli rukavice a kožich a tatínek ten oblek neměl. Tak povídá: ‚Tak asi pojedeme zpátky.'“
Marie Fousová se narodila 6. srpna 1913 v obci Dembrovka na Volyni v tehdejším carském Rusku. Zažila zde konec první světové války a střety mezi bolševickou a polskou armádu, které ukončil až rižský mír v roce 1921. Marie Fousová se poté z Dembrovky přestěhovala do Chomoutu a následně do Ozeran, kde se v roce 1929 vdala. Před druhou světovou válkou pracovala v domácnosti a po období sovětské a nacistické okupace Volyně reemigrovala s celou rodinou v roce 1947 do Československa. Usadila se v Bitozevsi na Žatecku, odkud se následně přestěhovala do Žatce. Po celý svůj poválečný život pracovala v domácnosti. Zemřela v roce 2015 ve věku 102 let.
