„Náš tatínek šel narychlo do transportu, pravděpodobně za některého Žida, který si to podplatil, poněvadž byl už odhlášený na židovské obci. A byl pokřtěný českobratrský evangelík, tatínek. On nám doma četl každý den, když už jsme byly větší děti, nějakou knihu, a to nám četl od Aloise Jiráska Temno a říkal: ,No, maminko,‘ říkal naší mamince, ,podívej se, co ti evangelíci zkusili pro víru, to musí být krásný, takhle věřit.‘ A šel a dal se pokřtít taky. Čili tatínek byl pokřtěný Žid, ale za někoho šel rychle asi, kdo si to podplatil, do transportu. A já jsem ležela nejen se žaludkem těžce nemocná, ale taky se srdcem. Já jsem měla srdeční ischemii a zánět srdečního svalu, a já nevím, co všechno se srdcem. Maminka celou noc šila ruksak, aby to tatínkovi dala. A Marta s Jirkou ho šli do paláce doprovodit. Ty Němci volali tyhlety lidi, co deportovali, v noci, aby veřejnost nevěděla, co s těmi lidmi dělají. A tak ho šli doprovodit Marta s Jirkou, sestra a bratr, až do toho paláce, a já jsem nebyla schopná jít ani před barák, já jsem byla těžce nemocná s tím srdcem.“
„Tatínkova sestra Marta, ta žila v Linzi, namluvila si Rakušana, Josef Schmidtmeier se jmenoval. A celý život žila v tom Linzi s ním. A on to byl vášnivej hitlerák, chodil s Hitlerem do školy. A říkal, když jsem u nich byla: ,Hitler nevydržel nic vystudovat, on ničím nebyl, neměl ani maturitu. Pořád o přestávce chodil na stupínek, rozkládal různě rukama, pořád mluvil rukama. Někdo na něj koukal jak na zbožnýho spasitele, jak je chytrej.‘ On to byl řvoun takovej. Nikdy nic nedokončil, žádný studium, a nakonec se vyučil čalouníkem. A strejda, Josef Schmidtmeier, co měl tetu Martu, tatínkovu sestru, ten jel za ním s celou rodinou do Berlína, za Hitlerem, jestli by mu neprominuli, když má Židovku, a nedali se rozvést. Teta říkala: ,Vždyť my nejsme Němci, my jsme Rakušani a byl anšlus, my jsme to nechtěli.‘ A Hitler říkal: ,No já si to zvážim ještě, Josefe.‘ /Tazatel: Přijal strejdu?/ A pak mu řekl: ,Budeš jedinej v Rakousku, kterej má Židovku, která nemusela jít do transportu.‘“
„Vedle nás byla v našem patře židovská rodina. Nějaká paní Švelbová, měli syna Zdeňka, narozenýho v roce 1924. A ta paní Švelbová měla Žida a nevystěhovala se, ani se nedala naoko rozvést jako my, a tak ten byt byl považovanej za židovský byt a všecky je sebrali. Pak tam byla stará paní Štainerová, to byla paní Švelbové matka, ta taky šla s transportem, každej šel jindy, a nikdo se nevrátil.“
„A ta paní Studničková, měla kuřátka, a to jsme byli ve sklepě, když vznikla revoluce 5. května 1945. Všichni jsme museli do sklepa, tam to bylo vybílený, byly tam lavice. Lidi tam přinesli, pořád se vařila melta a lidi tam měli brambory, tak jsme říkali, jak dlouho tohle může trvat, bude konec. Ale on nebyl honem konec. A začali tak strašně bouchat, až se s námi sklep otřásal. A paní Studničková řekla: ,Já jdu pro ty kuřátka nahoru, aby je to nezabilo.‘ Maminka naše jí říká: ,Paní Studničková, nechoďte nahoru, teď tak bouchaj, asi jsou nad Prahou.‘ A to byli v Norimberku a takhle to bouchalo tady. A paní Studničková povídá: ,Jdu nahoru, nic se mi nestane, kdyby byl nějakej pánbůh, tak tohle nebude.‘ A maminka povídá: ,Paní Studničková, to jste evangelička? A takhle mluvíte? Nechoďte nahoru.‘ Jen přišla nahoru, tak z Vítkova, z vrchu, Němci koukali, a jak viděli, že se tam někdo hnul, tak pustili dalekonosnej granát a ji to zrovna zabilo. Kuřátka byly přilepený na zdi jako kapka krve. A celý jejich byt u Studničků, to byly párátka. To jste jakživ neviděl, kdybyste to chtěl vyrobit, tak to nevyrobíte. V našem bytě byly otevřený dveře dokořán, všechny dveře v bytě dokořán, dveře od kredence dokořán a nádobí takhle zkroucený, no to jste v životě neviděl, kdybyste to chtěl udělat, tak se vám to nepovede. Tím tlakem, tím tlakem.“
„A taky když zemřel pan prezident Masaryk, 14. září 1937, tak jsme byly první, který jsme pana prezidenta viděly mrtvýho. Protože tenkrát se to nějak povolilo těmhle bývalým legionářům, že budou hlídat u rakve. Tak Tonda (sestry přítel) řekl: ,Marto, jděte s Aninkou.‘ Taková první místnost, kde pan prezident, když ho na lafetě přivezli z Lán, tak ho tam v rakvi dali, k tomu svíce a všecky pražský zvony naposled zvonily. Ale to vám bylo, nám šla husí kůže. My jsme šly po tom náměstí na Hradě, jak zvonily ty zvony, z Vladislavskýho sálu k tý rakvi. A Tonda už tam stál u katafalku, tak jsme viděly první pana prezidenta, jak leží v rakvi. Byla přes něj vlajka, jen jsme musely tiše projít a jít. Už byly v Praze fronty několikakilometrový lidí, které tam budou pouštět druhý den, aby poslední poctu vzdali panu prezidentovi. Tak jsem byla svědkem toho.“
Anna Kopsová, rozená Ledererová, se narodila 15. března 1922 v Praze ve smíšené česko-židovské rodině. Po ukončení měšťanky studovala na prestižní obchodní škole Grémia pražského obchodnictva, která byla ovšem s příchodem nacistů uzavřena, a pamětnici tak bylo dostudování znemožněno. Díky starší sestře si ještě před válkou našla brigádu na Pražském hradě, po jejímž skončení začala pracovat v divadle E. F. Buriana D34. Annin otec byl židovského původu, a ačkoliv se kvůli sňatku své víry vzdal, rodiče se museli na začátku 2. světové války formálně nechat rozvést. Rodinu tím před transportem do koncentračního tábora uchránil, sebe ovšem ne. V roce 1942 byl otec odvezen do Terezína a později do Osvětimi, kde byl rovnou z vlaku poslán do plynu. Během války trpěla Anna vážnými zdravotními komplikacemi, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Bratr Jiří byl odveden v šestnácti letech a skončil v pracovním koncentračním táboře Klettendorf (dnes Klecina, část polského města Vroclav). Podařilo se mu odtamtud utéct, ale v Praze byl znovu zatčen a odvezen do Německa, kde vážně onemocněl. Následkem válečných útrap předčasně zemřel. Více než třicet členů širší rodiny z otcovy strany druhou světovou válku nepřežilo.
