„[Byl jsem] poštípaný od blech, takže jsem nemohl někam na komandýrovku jezdit. Tak jsem nějaký den byl [na Malé pevnosti], než se to všechno vyléčilo, a pak jsem šel na Reichsbahn. Tam jsem byl nějaký týden. [Potom byla] Fruta v Lovosicích a asi tři týdny, než nás pustili, tak jsme tři týdny dělali po různých komandýrovkách, které byly v Terezíně. Na polním hospodářství. Nebo je známý bazén, který je připisovaný roudnickým studentům. Ti na něm začali v tu dobu dělat výkopové práce.“
„Jezdilo se na Reichsbahn do Litoměřic na horní nádraží a odtamtud jsme šli pěšky až na Malou pevnost. To nás přes cvičák honili a vydováděli se, jak mohli. Jestli si vzpomenete, jak tam jsou mlýny. Takhle se přišlo z Litoměřické kotliny, která vedla do Terezína, zadem Terezína, a kolem mlýnů na Malou pevnost. Mlýny byly v protažení silnice, která vedla z Malé pevnosti k řece a tam se zatáčela doprava. Tam jsme odtamtud chodili a tam už na nás čekali rodinní příslušníci. Ti se dozvěděli, že v tu dobu přijíždíme a že jdeme na Terezín, tak tam čekávali rodiče a příbuzní. To bylo jediné, na co jsme se těšili. Že je uvidíme.“
„Narodil jsem se v Roudnici nad Labem, tam jsem také chodil do průmyslové školy, která tam přešla po záboru pohraničí z Chomutova a z Mostu. Když jsme byli ve druhém ročníku, tak dvacátého června 1942 sextu, septimu [reálného gymnázia] a druhý ročník průmyslové školy odvezli do Terezína z čistě jejich zájmové oblasti. Činnost byla [ironicky řečeno, že jsme] na lavici kreslili stav válečných operací a tak dále. Ale náš druhý ročník průmyslovky víceméně zavřeli jako součást akce proti sextě a septimě.“
„Pro nás byly akorát nejhorší první tři nebo čtyři týdny po přijetí. Že nás měli v pozornosti, tak nám to dávali na pocítění. Ale jak nás potom rozdělili do komandýrovek, tak už o roudnických studentech ani nikdo nevěděl.“
„Ty, které propustili, už nesměli dále na žádnou střední nebo vysokou školu, ale byli povinováni pracovní povinností na různých [fyzických zaměstnáních], na dolech, na hutích a tak dále. Já jsem byl s další partou devíti kluků určený na pozemní práce v závodě WIFO, Hněvice u Roudnice nad Labem, a tam jsme byli až do konce války. Ale po roce nás ani moc nesledovali.“
Člověk se musel koukat tak, aby nikde nevyvolal pozornost, aby se pozornost nezměnila v péči
Václav Čmuchař
zdroj: Dobová: 1942, po návratu z Terezína; Současná: 4.4.2014, autor Luděk Jirka
zdroj: Dobová: 1942, po návratu z Terezína; Současná: 4.4.2014, autor Luděk Jirka
Stáhnout obrázek
Plukovník v. v. Václav Čmuchař se narodil 26. srpna 1925 v Roudnici nad Labem. Tatínek pracoval jako štukatér a maminka v zemědělství. Pamětník vychodil v Roudnici obecnou školu a poté přešel na zdejší vyšší průmyslovou školu. Dne 20. června 1942 byl jako student druhého ročníku průmyslové školy zatčen a odvezen do Malé pevnosti Terezín v rámci tzv. roudnické perzekuce studentů za údajnou odbojovou činnost. Pracoval na venkovních komandech na Reichsbahnu v Ústí nad Labem a poté ve Frutě v Lovosicích. Dne 26. listopadu 1942 byl z Malé pevnosti propuštěn, ale musel se hlásit na gestapu v Kladně a na pracovním úřadu v Roudnici nad Labem, který ho přidělil do firmy WIFO v Hněvicích u Roudnice. Poté pracoval i na spojovacím potrubí v Mostu. Zatčení za války neminulo ani další pamětníkovy příbuzné. Václav Čmuchař se účastnil kolportování nelegálních tiskovin a ke konci války se zapojil do Revolučních národních gard. V červenci 1945 nastoupil v Ústí nad Labem na průmyslovou školu a 19. června 1946 ji úspěšně dokončil. Po maturitě se zapsal na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou v roce 1948 absolvoval v hodnosti poručíka. Po vyřazení sloužil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku a po dokončení politické akademie sloužil od roku 1960 jako politruk. Nakonec se usadil v Příbrami, kde žil až do své smrti dne 12. ledna 2015.
