Milan Štěpánek

„Vnučku jsem teda poprvé uviděl po třech letech. Potom se to trochu zlepšilo, takže nám bylo umožněno ... dokonce když byl syn v Norimberku, což nebylo tak daleko, tak jsme mohli na čtyři dni, někdy i na sedm dní, dvakrát do roka do toho Německa zajet. Pokaždé, když jsme se vrátili, jsme byli předvoláni na pohovor. Ten pohovor byl: „S kým jste se stýkali, kdo tam je, jak tam žijí, znáte nějaké emigranty, nedělali na vás nátlak nikdo a tak dále.“ Takže prostě, to proběhlo pokaždé, takové nepříjemné vyšetřování.“

"Byl jsem povolán k nástupu vojenské služby. Nastoupil jsem vojenskou službu beze zbraně, tehdá jsme netušili, co to vůbec PTP je. Vzpomínám na první den 1. října 1950. Jsme stáli ráno, první nástup, jsme stáli na zámku Děčín, zámek zdecimovaný po rusákách. Mlha od Labe, vyšel takový nerudný kapitán, připadal mi jako poručík Dub ze Švejka, a prohlásil: „Víte, co jste? Vy jste vyvrhelové lidské společnosti.“

„Někdy v srpnu dorazili dva pánové s úředním listem, že se znárodňuje naše firma. Přijeli na dvůr a všichni dělníci se kolem nich seběhli. Tehdy začínala poněkud divoká doba. Otci byl předložen zmíněný list. Ten jen řekl: ‚Ano, jsem si toho vědom.‘ Pak zabavili knihy, vzali pokladní hotovost. Otec přišel domů a povídá: ‚Tak jsme přišli prakticky o všechno…‘ A pak dodal s úsměvem: ‚Ale do dvou let se to stejně všechno posere a oni mi to vrátí zpátky!‘“

„Přišel jsem domů a říkal jsem manželce: ‚Tak zase budeš prát modráky! Ředitel mi dal podmínku, že musím vstoupit do strany.‘ Ona si ale vzpomněla: ‚Ale ředitel našeho dětského domova je v Československé straně socialistické. A dělá ředitele!‘ Asi za dva dny přišla, že by mě okamžitě vzali. A patří dokonce do Národní fronty. Říkal jsem jí, ať to vyjedná. Pozvali mě do autoklubu – prosklená velká okna, elegantní sedadla. Samá bývalá smetánka – profesor, hradecký podnikatel a tak dále. Přihlásil jsem se. Asi za dva měsíce byla v práci porada a rozloučení s odcházejícím obchodním vedoucím. Ředitel si mě tam nechal, když všichni odešli a ptal se: ‚Jak jsi na tom politicky? Přihlásil ses do strany?‘ Já na to: ‚Ano, soudruhu řediteli, jsem členem strany!‘ Hrozně se divil, členem které strany to vlastně jsem,“ směje se Štěpánek. „Ředitel mi říkal: ‚Dokážeš si představit, jak půjdeme na ústředí komunistické strany? Tam se ukazuje na vrátnici členská legitimace! Až ukážeš tu svoji, tak tě vrátný rovnou zastřelí!‘ Asi po třetí vodce mi říkal: ‚Ale doběhl jsi mě pěkně! To se musí nechat.‘“

„První dojem byl děsivý. Za války nebyl objekt moc udržovaný. Byli tam ubytovaní ruští vojáci a to byla zkáza, místy to bylo až nechutné. Do té doby jsme vůbec nic netušili. Nikdo jsme neměli sebemenší tušení o nějakém PTP. Nevěděli jsme, co nás čeká. Nejprve jsme si napěchovali slamníky a šli jsme fasovat uniformy. A to nás už trochu zarazilo. Měli jsme totiž oblečení po německých vojácích, kdo měl štěstí, tak po Američanech. Ale každopádně nám přišlo divné, že pro nás ani nemají pořádné uniformy.“

„Říjen, válela se mlha. Po první ranní rozcvičce jsme nastoupili. Každý byl v něčem jiném, handlovalo se. Přišel takovej malej nerudnej kapitán. Připomínal mi jednoho poručíka ze Švejka. První jeho slova byla: ‚Víte, kde jste? Víte, co vy jste? Jste vyvrhelové lidské společnosti! Ale my si s váma poradíme!‘ Samozřejmě, že jsme byli překvapení. My jsme se neznali. Nevěděli jsme, že je tam šedesát procent synů sedláků a tak podobně. Byl to ukrutný zážitek. Najednou se objevilo asi šest kluků v podvlíkačkách. To byli východňáři, baptistického vyznání. Odmítli nosit uniformu, tak je vyhnali na nástup jen ve spodním prádle. A jaká byla tehdy zima! Pak už nám bylo naprosto jasný, že o co tady jde.“

„Protože jsem menší postavy, byl jsem přidělen na práci v nízkých štolách. Přede mnou byl Polák se sbíječkou. Mimochodem nerozuměl jsem mu ani slovo. On ležel na břiše, já jsem seděl za ním s dlouhou lopatou. To, co on narubal, to jsem odhrnoval na pás, z kterého to padalo do vozíku. Neexistovaly žádné ochranné pomůcky. Večer jsem plival černý prach.“