Naděžda Maňhalová

„Pro mě přišli takhle v říjnu v jedenapadesátým a šla jsem na vlak a oni na mě čekali před pojišťovnou v Pardubicích. Tak jsem šla, byla jsem tam měsíc, to teda bylo krutý, no všechno jsem zapřela, přišla jsem o zub. Teďka ještě furt jsem zapírala, tak oni řekli: ‚Tak víte co? Tadyhle budete sedět v koutě.‘ Jak se vyšetřovalo, přivedli Duška, se zavázanou hlavou, jo, a řekli: ‚A nesmíte říct slovo, musíte být zticha a musíte to jenom vyslechnout.‘ Tak jsem si povídala, to víš, že jo. A teď Dušek, oni mu dali otázku, jestli ta Maňhalová, nebo Hofmanová, jak to bylo, aby to opakoval, no že jsem mu to jako řekla v tý pojišťovně a tak. A já jsem povídala, počkej, ty hajzlíku. Tak jsem povídala: ‚To není žádná pravda!‘ A vtom von mě poznal. ‚Odveďte ho, odveďte ho.‘ Protože se báli, abych… a pak šli a takovou mi dali ránu. (Ženský? Pěstí?) Pěstí. Hele, ono ne že by mně ulítlo kus zubu, ten zub mně praskl takhle, to byla bolest, když se vám rozvíral zub.“

„A s tou jednou, s tou Mařenkou Hrdou, jsem chodila do třídy. A přišel pan ředitel Gruber a říkal: ‚Mařenko Hrdá, vem si všechny svoje věci a pojď se mou.‘ No, tak Mařenka nic nevěděla, vzala si to a učitelka koukla z okna a povídá: ‚Pojďte se podívat na Mařenku.‘ Protože oni tam byli s tou sajdkárou, víte, hodili ji tam a večer Mařenku…“

„A jednou jsem takhle nesla karty do kartotéky a ten Dušek šel a vůbec jsem se s ním nikdy nestýkala, jen jsem ho znala z nádraží. Von volá: ‚Jé, ahoj, Naďo, jak se máš?‘ Protože věděli, že jsem byla zavřená nebo že jsem měla podmínku. No a povídám: ‚No, jak se mám, to víš, jak se mám.‘ A já jsem vám spíš se ho ne jako bála, takovej jsem měla k němu odstup. Ale nevěděla jsem, když mě potkal na těch schodech na tý pojišťovně v Pardubicích. A on mi povídal: ‚No a kdo ti tam ubližuje, nebo kdo to dělá, nebo jak to je?‘ A já jsem si vám spíš myslela, že on je spíš jako svazák nebo že má tyhle sklony. Protože se nijak neprojevoval, a tak jsem mu je jmenovala, on si je blbec napsal a vyhlásil je ve Svobodný Evropě.“