Blanka Včeláková

„Musely jsme podepsat, že jdeme domů, a otevřenou drezínou nás vezli večer v devět hodin. Vlak nám jel asi o půlnoci. Dostala jsem do ruky 500 korun. Teď já měla síťovku, v té síťovce půjčenou peněženku, oblečení půjčené od jedné, která byla z Jablonce. Já jsem přišla na to nádraží, a protože jsem celý jeden den nejedla, druhý den nejedla, já měla žízeň a já měla hlad. Večer na tom nádraží neměli nic. Jen tam byl výčep s pivem. Říkám: ‚Tak si dám malý pivo.‘ Teď jsem tam stála a on [výčepní]: ‚To som nevidel, päťstokorunáčkou platit pivo.‘“

„Tam jsme čekali půl roku na soud. V červnu jsme měli monstrproces v Liberci v Lidových sadech. Jako diváky jsme tam měli mladé milicionáře. Židle tam byly nastaveny jako divadlo. Před námi byla veliká tabule, na té tabuli byla jedna puška a jeden revolver, a tím jsme chtěli rozvrátit republiku. Na to poukazovali, že to byly zbraně. – Kolik vás bylo v té skupině? – Dvacet sedm, ale u nás byli esenbáci, ti měli všichni zbraně, ale ty tam nemohli vystavit. Ten proces trval tři dny a dostala jsem šestnáct roků trestu. Já jsem tam u soudu řekla, že mě bili, a že kdyby byli řekli, že jsem zabila tatínka, tak že bych byla řekla, že jo. Nikdo z těch chlapů – ti byli zmlácení – nikdo to neřekl, jenom já jsem to řekla, za ty facky. ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Oni vás bili?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Udělejte poznámku,‘ řekli zapisovateli.“