Jiří Henych

„Velmi těžce, to je známé o Švýcarech, že Švýcar je sám o sobě velmi distancovaný člověk. Velmi těžce, já když to srovnávám dneska, jak moje manželka je přijímána zde jako Švýcarka a já jak byl tehdy ve Švýcarsku, to se nedá vůbec přirovnat. Ale musím říct, že zase mi pomohlo to, že jsem si vzal Švýcarku. Ale i její rodina, to bylo ze začátku velmi, velmi těžké, protože já jsem pro ně byl exot někde z Karpat.“

„Jsem pracoval několik měsíců ve Skloexportu. Skloexport byl tehdy v Liberci, kvůli sklu, které se vyrábělo v severních Čechách. Já jsem tam dělal a několikrát jsem se přihlašoval na různé zájezdy, ale vždy mi byly naprosto odmítnuty. Tak jsem si hrál s myšlenkou, že bych odešel do Jugoslávie, protože jsem slyšel, že eventuálně se dá přejít do Itálie, ale bylo mi to takové dost nebezpečné, měl jsem strach. Kdyby to nevyšlo, tak by mě zavřeli. Tak jsem hledal jistější cestu, abych legálně mohl odejít přímo na Západ. A ta možnost se naskytla jedině, že jsem dělal v té fabrice, z toho Skloexportu by mě nikdy nepustili na oficiální zájezd. Já jsem se tenkrát snažil dostat na loď, která jezdila po Skandinávii až do bývalého Leningradu, ale naprosto jsem neměl žádnou šanci. Pak mě pustili na tenhle třídenní zájezd, což byl zázrak.“

„Já jsem ten režim nepociťoval, protože jsme byly malé děti, my jsme pochodovali jako pionýři na prvního máje a mysleli jsme, že je to štěstí lidstva, protože nás zblbli, prostě nás zmanipulovali. Já si vzpomínám, že nám v národní škole nějaká paní učitelka Čejková, to si ještě vzpomínám, jsme byli v druhé nebo třetí třídě, ta nám řekla, to nikdy nezapomenu: ,Děti, kdybyste slyšely doma něco špatného o našem soudruhu prezidentovi, tak mně to řekněte.‘ Ona nás nutila k denunciaci rodičů. Nenutila, ale prostě navrhovala. Na druhé straně to dětství nebylo narušené, protože jsme to nechápali. My jsme to začali chápat, až když jsme dospěli, až když jsme viděli lidi, kteří měli možnost se dostat na Západ, přijeli nazpátek a vyprávěli, a tím se nám začal otvírat úplně jiný svět. Proto jsem chtěl odejít, protože jsem nechtěl zůstat, nechtěl jsem se oženit a nechtěl jsem mít děti v tomto státu.“

„Já nevím, jestli to byl bývalý koncentrák, byl to prostě takový barák jak v koncentráku, to zbylo asi ještě po válce. To byla americká zóna a tam byli utečenci z východu, nejen z České republiky, ale prostě z celého východního socialistického tábora. A oni si tam ověřovali, což jsem chápal, co jsme zač. Nebyla jste tam zavřená, mohlo se vycházet ven, muselo se tam uklízet, prostě jak na vojně trošku to bylo. A čekalo se tam, až ta komise uzná, jestli vaše důvody jsou dostatečné k tomu, aby vám dali politický azyl, a nebo nedali.“