„Přijeli jsme na studebakeru do Přemyšlu a teď se jednalo, kam budu zařazen. Jako maturant jsem měl možnost stát se navigátorem. Čekalo se, že bude divize vyzbrojena ještě jedním plukem bombardovacích letounů P2, kde byli třeba navigátoři. Bylo cítit, že válka se blíží ke konci, tak já jsem se rozhodl, že se přihlásím na palubního střelce. Byl jsem zařazen k 3. leteckému bitevnímu pluku, jako palubní střelec, a tam jsem také prováděl výcvik. Bylo to poměrně jednoduché i složité, ty podmínky byly v zimě. Tak něco na učebně, něco venku. Po výcviku jsme byli přemístěni celá divize do Krosna.“
„Podívejte se, když jsme přiletěli do Katovic, tak fronta byla před námi asi 20 kilometrů, ještě bylo slyšet dělostřelecké granáty, jak pálí. Zajímavé bylo, že v tom městě už kypěl život skoro jako v míru. Kavárny byly otevřené, hrála tam muzika a tancovalo se. Nebo i my, když jsme byli nasazeni, když skončila bojová činnost. My jsme lítali jen ve dne, ty letouny nebyly přizpůsobeny pro let v noci. Po večeři ve škole, nebo kde jsme měli tu jídelnu, udělalo se místo a muzika zahrála. Celý režim se snažil být takový, aby se co nejvíce přibližoval k míru. Já to teď chápu, bylo třeba, aby ti lidé zapomněli na to, že zítra zase poletí. Bylo třeba vytvořit situaci radosti a spokojenosti. To se dařilo, protože jsme byli mladí. My jsme nemysleli na to, že můžeme padnout. No jistě, že to nebezpečí hrozilo, na to ale nikdo nemyslel.“
„No tak zaútočil, až do výšky 200 metrů. Potom to vybral, což bylo pro střelce strašně nepříjemný, protože on prováděl tzv. protizenitní manévr – protiletadlový manévr. Přemísťoval se s tím letounem, aby nedostal zásah dělostřelectva nebo kulometu. Pilot seděl v centru letounu, pro něho to nic neznamenalo, kdežto ten střelec, který seděl vzadu na tom popruhu, ten se tam kymácel a bylo to velmi nepříjemné. Prakticky se nic nedalo dělat, jen čekat, až pilot nabere výšku a bude letět v horizontu a srovná se. Taky se mi stalo, že při jednom útoku jsem seděl na popruhu padáku a spadnul jsem dozadu. Popruh se udržel jen u kolen, kulomet mi vypadl z rukou a já jsem tam byl bezmocný, dokud to pilot nesrovnal. To je takový jeden zážitek z této činnosti.“
„Já pocházím z východního Slovenska z města Michalovce, tam je původ všech Činčárů, jak jsem já zkoumal rodokmen. Mám ještě jednoho sourozence – sestru, ta je v Michalovcích. Tak dvakrát do roka za ní jezdím. Otec a matka zemřeli. Byli rolníci, otec byl ruským legionářem v 1. světové válce a po návratu do vlasti v roce 1919 se oženil s mojí maminkou. Já jsem se narodil v roce 1921.“
„První studium akademie bylo v SSSR v Moninu, to je asi 40 kilometrů od Moskvy. Musím říct, že to byla škola, která mi dala nejvíc. Tam jsem se naučil logicky myslet, dělat závěry. Z toho, co jsem se naučil v této akademii, jsem po celou vojenskou kariéru těžil. Byla to vojenská letecká akademie. Studovali tam takoví vynikající hrdinové jako Kožedub, čtyřnásobný hrdina SSSR, a Pokryškin. Tam jsem se také s nimi seznámil. Druhý pobyt jsem byl jako náčelník štábu letectva, to bylo v Moskvě. To byla dvouletá škola pro vyšší velitele.“
Genpor. v. v. Josef Činčár se narodil v roce 1921 v Michalovcích. Otec byl legionářem, rodina se musela přestěhovat kvůli práci otce na Podkarpatskou Rus. Rodiče se sestrou zůstali na Podkarpatské Rusi a mladý Josef šel studovat na gymnázium do Michalovců, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1942. V letech 1942-1944 sloužil jako řadový voják u leteckého pluku ve slovenské armádě. V roce 1944 utekl do Polska, kde se formovala československá armáda. V československé armádě po výcviku působil jako letec. Účastnil se osvobozovacích bojů o Československo. V roce 1945 po válce povýšil na poručíka. Zůstal v armádě jako profesionální voják. V roce 1948 byl vyslán do vojenské akademie v Moninu (SSSR). V roce 1951 ji úspěšně absolvoval. Ustanovili jej náčelníkem oddělení bojové přípravy, po dvou letech povýšil na náčelníka československého vojenského letectva. V roce 1955 až 1957 absolvoval další akademii v Moskvě. V roce 1969 se stal vedoucím odboru obrany a bezpečnosti předsednictva vlády, které předsedal pan Černík. V letech 1970 až 1973 se stal velitelem letectva a protivzdušné obrany státu a náměstkem ministra obrany. V letech 1973 až 1978 působil jako vojenský a letecký přidělenec v Moskvě. V letech 1978 až 1981 byl podpředsedou ÚV Svazarmu pro letectvo. Na generálporučíka byl povýšen v roce 1970. Josef Činčár zemřel 10. srpna 2013.
