"Já jsem nevěděl, co mám udělat. Kopnu krumpáčem do nohy. Jsem si říkal: ‚Tak to nevím, jak to může dopadnout, tak to ne.‘ Nebo z žebříků, co lezem nahoru, spadnout, to si rozbiju hlavu, zase ne. Jsem nevěděl, co udělat, abych aspoň nějaký den si mohl odpočinout. Vymyslel jsem, že když se vyveze vozík nahoru, a pak se zase spouští dolů, tak jsem šel kolem, jako jsem uklouzl, klopýtnul nebo lehnul a položil tu ruku na kolejničku. Jenomže jsem si tenkrát neuvědomil jaksi, že mi to mohlo ušmiknout prsty. Naštěstí se nic nestalo. Tak to udělalo drc, drc, samozřejmě, v tu ránu krev, ani kapka nespadla na zem, přestože to bylo na zemi. To se udělala pěna, zmrzlo to, šel jsem potom k doktorovi, tak mi to nějak ošetřil, zavázal, nemůžu říct přesně, jakou dobu jsem do práce nechodil."
„Každý musel udělat takhle tři seskoky. Jeden kamarád říkal, že neměl tu odvahu vylézt. Měl představu: letět, to jo, ale vylézt, to se mu zdálo asi problematický. Tak já mu říkám: ‚Jirko, víš co, já jsem podle abecedy D, ty jsi M‘ - jmenoval se Myndej. ‚Až tě vyvolají, tak já půjdu za tebe.‘ Nikdo si toho nevšiml. Tak jsem odskákal to svoje a odskákal jsem to za něj. Jinak by musel od letectva pryč, že nemá tu odvahu, eventuelně za letu, kdyby se něco semlelo, ty poruchy se vyskytují. To není, že se nikdy nic nestane, že by letadlo nevysadilo. Tak to bylo třikrát za sebe, šest seskoků jsem měl.“
„Jestli byly poškozený nějaký ty šlachy, já nevím, tomu nerozumím, takhle to zůstalo. Já nemohl pustit kolečko, poměrně mi to dost vadilo při normální práci, já nemohl něco podržet nebo zatlačit. Tak jsem šel k doktorovi, jestli to byl doktor, to už je otázka. Víte, co mi udělal? Podíval se mi na to, ale už to bylo, dá se říct, zahojený, to poranění. Dal mi tu moji ruku na svoje koleno a, aniž by něco dal proti bolesti, narovnal to na koleně, jen to zachrastilo, narovnal, dal mi dlahu nebo prkýnko, zavázal a můžete jít. A ono takhle to dopadlo, cha, cha...“
„Dostali jsme nějaký úkol od majora Fajtla – já a ještě nějaký Jožka Síč z Košic. Měli jsme letět, já jsem odstartoval, všechno dobrý, a on měl letět za mnou, oba jsme měli nějaký úkol. Jenomže, co on udělal, on dlouho nestartoval a já jsem už odstartoval a jsem už letěl. On odstartoval a hned se chtěl dostat ke mně. Ovšem bohužel nenabral rychlost, Lavočka váží asi tři a půl tuny, a řachnul s sebou a byl konec. Já jsem to viděl, to bylo, jako když hořel kostel. Bohužel, zabil se. Já jsem už neletěl, šel jsem na přistání, furt jsem měl před sebou ten jeho pád, šel jsem na přistání, trošku jsem víc s tím... Neposadil jsem to, jak se říká, jako do másla, ale trochu jsem křídlem zavadil o zem, no, nic vážnýho.“
„A tam (do Buzuluku) za nějakou dobu přišli, kdo chce k letectvu. Já, co se týče letectva, možná, že jsem tu a tam viděl, že nějaké letadlo ve vzduchu přeletělo, sem nebo tam, ani zblízka jsem nějaké neviděl, natož abych k tomu měl nějaký vztah nebo se chtěl k němu dostat. Přišli, kdo chce k letectvu. Mně napadlo, jako kluka, bylo mi už 23 let, že jsem přežil mrazy, hrůzu a bídu a nevím, co všechno. Věděl jsem, že když se přihlásím k letectvu, že určitě je nevezmou jenom tak k letectvu, že ti zájemci projdou lékařskými prohlídkami. Taky že ano.“
Původně pan Djačuk žádal odškodnění na ruském velvyslanectví: „Rusko dalo na Ukrajinu, že nás má – mě konkrétně – odškodnit Ukrajina. Že mám nárok na 144 tisíc karbovanců. To odškodnění za tu dobu, co jsem tam byl, musel jsem jim to doložit, ty doklady... Uznali, že ano, ale litr benzínu stál 80 tisíc karbovanců! Když si to vezmete, to odškodnění nebylo ani na dva litry benzínu! Za skoro tři roky kriminálu! To je nějaké odškodnění! Nechci se o tom ani... Dovedete si to představit?“
„Tak nám říkali: ‚Tak tady je nádraží, tady je vesnička,‘ tak nás seznámili s celým okolím toho letiště. Každého zvlášť posadili do letadla. Říkám, že já to nikdy neviděl, jedině ve vzduchu někdy. Vyletěli jsme nahoru, vždy s jedním, to bylo dvoumístné letadlo. Vyletěli nahoru, teď tam udělal různé akrobatické prvky, vyrovnal a teď se zeptal: ‚Kde je letiště, kde to, já nevím, nádraží, kde je tamta vesnička?‘ Z toho okolí letiště jsme měli odpovědět, na co se nás ptal. Měli jsme odpovědět, že je to tam a nebo tam. Z devětatřiceti čtrnáct šlo zpátky do Buzuluku a nás tam zůstalo jen pětadvacet.“
Václav Djačuk se narodil v roce 1920 na Podkarpatské Rusi. Jeho otec byl za první války legionářem. Pan Djačuk po maďarské okupaci v roce 1939 očekával, že něco podobného se zformuje i za nadcházejícího vojenského konfliktu. Přešel s kamarády hranici do Sovětského svazu, byl však zatčen a poslán do gulagu. Na Kolymě na Dálném východě strávil přes dva a půl roku. Pak byl propuštěn a získal propustku do Buzuluku. V Buzuluku se přihlásil do letectva a ke svému velkému překvapení byl vybrán. V leteckém učilišti Vjazniki prošel leteckým výcvikem a jako stíhač 1. leteckého pluku se dostal do Československa. Po válce byl zařazen do Vojenského leteckého zkušebního ústavu v Praze-Letňanech. V roce 1949 byl bez udání důvodu propuštěn z armády a musel nastoupit jako stavební dělník-skladník do národního podniku Baraba. V padesátých letech dělal investičního referenta na stavbách. V letech 1956-1958 pracoval dva roky jako horník v dole Nosek v Tuchlovicích. Poté se vrátil do podniku Baraba, kde byl zaměstnán až do svého odchodu do důchodu v sedmdesátých letech. Pan Djačuk zemřel 16.3. 2015.
