Jaromír Petlach

„No a ty koně, protože už byli nadbytečný. A byli ustájení, každý je měl doma. Bylo potřeba krmení na to, bylo potřeba na to obsluhu, a tady to se muselo všechno platit. Takže se ten počet omezoval. No protože otec už byl poměrně… byli tam mladší. Tak se tady nechaly jenom nějaké ty páry. Tak se usneslo představenstvo, že jako naše koně půjdou pryč. Měli jsme dva. Tak jak co pryč? To není jenom – někdo přijde a naložil… Otec, bylo domluvený s jatkama, otec jedno ráno se vypravil, vzal, nakšíroval koně, my jsme se s nimi rozloučili a otec je vzal… a šel pěšky do Brna. S oběma koni došel na jatka, tam je jako předal tady na to, no, a vrátil se potom domů. No, bylo nám smutno po nich, přirozeně, to byla součást naší rodiny. A tak to nakonec dopadlo, nedalo se nic dělat, to byla daň kolektivizaci.“

„No heslo, heslo já jsem ani neměl. Ale pro mě, protože už nás rodiče vedli odmalička. Měli jsme tady kostel a vedli nás odmalička, jak už jsem se zmínil, já jsem chodil rád na ty roráty. To bylo o půl sedmé před školou, zúčastnili jsme se rorátů a potom jsme šli teprve do školy. A protože jsme byli pořád vedení, jako už odmalička, k tady tomuto, nám to nedělalo žádné potíže jít do kostela, aby vás někdo nutil anebo tady to… my jsme tam chodili rádi, tam jsme zpívali, měli jsme každý ty knížky, protože tehdy to bylo ještě latinsky všechno, bohoslužba se odevzdávala v latině, byly tam ty ohromné misály velké, s velkými písmeny, kde se přenášela z jedné strany na druhou z evangelní na tu… prostě tak ty bohoslužby probíhaly, a proto tam byla věnovaná část nebo ten čas byl hodně věnovaný zpěvu… tam se hodně zpívalo... I když se teď také zpívá, ale tam se zpívalo hodně, a to byly nádherný písničky a všichni to rádi zpívali, takže jsme tam chodili rádi do toho kostela... to byla celá ta… a protože jsme tam chodili rádi… A museli jsme se, matka nás vedla k tomu, my jsme se museli denně modlit Desatero. (...) Tam je vlastně obsažený celý ten zákon, pokud chce někdo žít slušně a tady toho… tak tam je obsažený celý zákon, nebylo by potřeba ani jiných zákonů. A když se člověk řídil podle tady tohoto, tak mohl mít klidný svědomí. A my jsme se snažili teda podle toho žít. I když jsme hříšný tyto… o tom není sporu, ale aspoň jsme se snažili, a to jsme měli pořád jako na paměti, a to byl můj takový mravní zákon tady na toto, žít podle toho Desatera, a abych prostě ten život nějak prožil slušně… to bylo všechno…“

„Rozoráváme meze, to byla velká ‚hurá, sláva‘. Začaly fungovat Slušovice. To bylo výstavní družstvo, kde byl ten předseda tady na to a kde dostali veškerý podmínky teda pro to, veškerou podporu tady pro to. A chtěli, aby to bylo všude, ať už jsou podmínky, nebo nejsou podmínky. Všude aby byla družstva. Aby to bylo jednotný. No tak chodili zvlášť. Protože místní funkcionáři neměli na to ty vědomosti, jak někoho přesvědčovat. To měli takový zvláštní jako komisaře. Chodili sem z Brna. Ti byli vyškoleni. Navštěvovali jednotlivé ty zemědělce tady, kde si je dali svolat, tady jsme seděli u toho. A tady nás přesvědčovali, jak to bude všecko. Když budete sami, budete mít velký dodávky. Bude se vám to těžko dělat. Dívejte se, tam Slušovice, družstvo, budete všechno společně, budete se mít výborně. Stroje budou dělat tady a bude to všechno výborný tady. Jenomže ono to nebylo tak jednoduchý. Každý tady měl kousek toho svýho pola a byl skutečně zvyklý hospodařit tady na tom. A teď vás přesvědčovali, abychom to dali dohromady. No tak dáme dohromady. Trvalo to rok, nevím, jestli to byl sedmapadesátý, nebo osmapadesátý rok. Ale přece jenom potom ty sedláky začali… byl prostě takový nátlak. Prostě to bylo… každej už se strachem prostě tady na to... vyhrožovali. A všelijaký ty možný možnosti. No a ti lidi přeci jenom starší už tady taky začali váhat, začali být nejistí, začali tady toto. A teď ti první, co tam byli, ti družstevníci, ti prakticky neměli nic, ale přihlásili se jako do družstva, jakože budou družstevníci a že už budou tady taky a že už budou dělat u tohoto (pozn. aut.: v družstvu). A teď ti sedláci čekali jeden na druhýho, kdo to podepíše. Vždycky donesli tady toto podepsat… tady, že založíte družstvo. A tak začali tady taky, otec taky… jsme tady seděli a váhal tady na to, bylo to skutečně tedy na to… Potom už to začalo, někdo… kde ty tlaky byly velký skutečně, potom toho, ale nepamatuju si přesně, i vzali a odvezli do Brna, nevím, jestli to byl… nebo kdo to byl… to byly teda skutečně, tam už o něco šlo, to nebylo jednoduchý. Jeden po druhým, obyčejně, i když s těžkým srdcem… vidím otce, jak se mu ruka třepala a… ‚podepsat družstvu!‘… to je, jak kdyby podepsal rozsudek smrti.“