Ing. Michal Salomonovič

„Bombardování jsme prožili tak, že nás nahnali do sklepa. Továrna měla velké sklepy. A já jsem to prožil tak, že jsem po náletech dostal takové nervové záchvaty, koktal jsem a pořád mrkal očima. A bylo to proto, že i v tom sklepě, když byly výbuchy, jsme to slyšeli, protože ta továrna byla taky zasažena a horní patra vyhořela. Lidé z naší skupiny, kteří byli nemocní a zůstali nahoře, v těch ložnicích uhořeli. Po bombardování jsme byli samozřejmě určeni na odklízecí práce. Uklízely se hlavně trosky z cest a z nádraží. A to byla zase výhoda, že se tam někdy přišlo na nějaké potraviny, takže jsme se trochu najedli.“

„Po karanténě jsme byli naloženi, muži zvlášť, ženy zvlášť, ale všichni z toho metalového resortu dohromady, byly nás tři nebo čtyři vagony, a jeli jsme do dalšího koncentračního tábora, Stutthof. To je na břehu Baltu. Tam jsme byli znovu rozděleni, muži a ženy zvlášť. Nebylo to tam už takové přísné, protože se říkalo, že ten náš metalový resort pojede za krátkou dobu na práci do továrny. A přišel esesácký důstojník a prohlásil, že je zodpovědný za to, že budeme všichni práceschopní, proto přivezli vitaminy, a i kdyby byl někdo jen nachlazený, že přinesli aspiriny od firmy Bayer a že se mají hlásit ti, kteří by chtěli vitamin. Táta řekl: ‚Víš co, zůstaň tady, já se přihlásím a přinesu ti nějaký vitamin.‘ Polští Židé říkali, že je to bluf, že to není pravda, že chtějí zjistit, jestli někdo není nemocný. Táta ale řekl, že tomu důstojníkovi věří. Uměl dobře německy a přihlásil se o vitamin. A oni ty vězně, kteří se přihlásili o vitamin, vzali na ošetřovnu a tam je zavraždili injekcí do srdce. Na té ošetřovně zahynul můj táta. Já jsem zůstal ve skupině polských vězňů.“

„Byl jsem od roku 1941 zařazen jako zámečnický učeň do továrny, kde jsem dostal na starosti hromadu jehel textilních strojů. Byl jsem malý, ale šikovný a dobře jsem viděl, tak jsem ty jehly narovnával tak, aby byly znovu použitelné. Vždycky jsem dostal hromadu jehel a ty jsem musel vytřídit podle toho, do jakého textilního stroje patřily, aby byly zase funkční, mohly zabrat za nitky a mohly se zase vyrábět textilie pro Němce. Velkou výhodou bylo to, že jsme dostávali bez lístků a bez peněz jednu polévku. Pracovní doba v továrnách byla obvykle dvanáctihodinová nebo delší. Pracovalo se sedm dnů v týdnu, ale výhoda byla, že jsme mohli být v noci s mámou a tátou.“