„Na výjezdní doložku jsme odjeli na dovolenou do Itálie, pak jsme přejeli do Jugoslávie. Cestou zpátky mne manžel i se synem Tomášem nechal u známých ve Stubenbergu u Štýrského Hradce. Měl pro nás přijet 21. 8. 1968. Den předtím přespal u příbuzných v Rakousku a ráno mi volal. Říkal: ‚To je tragédie.‘ Já se ho zeptala: ‚Kdo zemřel?‘ On mi odpověděl, že ‚do Prahy přijeli Rusáci s tankama‘. Věděli jsme, že se do Československa nevrátíme. Nechtěla jsem, aby náš čtrnáctiletý syn zažíval to, co jsem zažívala já. Vše jsme nechali v bytě na Vyšehradě. Švýcarský konzulát nabízel práci Čechoslovákům. I rakouská vyslanectví projevila zájem o obyvatele Československa, kteří chtěli emigrovat. Ota šel na velvyslanectví, uměl výborně německy, protože jeho rodiče mluvili německy. Přijala ho firma Sulzer ve Winterthuru. Malým fiátkem jsme jeli do Švýcarska. Nejdřív jsme bydleli v Churu v tělocvičně. Ještě ve Vídni jsem zašla za předsedou rakouské tenisové a hokejové sekce Wasservogelem. Napsal mi doporučující dopis pro tenisovou asociaci. Do Švýcarska jsem jela ne úplně neznámá.“
„Lidé ze skupiny Bušek a Lindner pracovali v exportních podnicích. Byli starší než já. Snažili se dělat něco proti komunistům. Já jsem byla benjamínek, nic moc jsem o tom nevěděla. Jen to, že můj přítel Pravdoslav Valenta obstaral pro Karla Buška a Ladislava Lindnera z ministerstva zemědělství průkazky pro kontrolory osiva, aby mohli do pohraničního pásma. Za to dostal dvacet let. Karla Buška jsem od vidění znala. Chtěl mít svobodné Československo. To jsme chtěli mít všichni.“
„Známí Ladislava Husáka jeho otci řekli, vedle toho, kdy budou mít odsouzení odvolání, i to, kdy pojedou z Prahy zpět do Plzně na Bory. Zarezervovali jsme si ve vlaku místa vedle nich. Bylo to v zimě, tak měli bachaři kožichy a stoupli si tak, že jsme mohli za klukama. U záchoda hlídal nějaký fízl, to však bachaři věděli. Dali jsme jim i nějaké jídlo, komisárky lítaly z okna. To byli fantastičtí bachaři. Na nádraží jsme však museli dělat, že je neznáme. Řekli nám, do jaké hospody máme jít, že nám zavolají, jestli jim nebylo z jídla špatně. Slávek Valenta z Jáchymova utekl ještě s kamarádem z té party, co je odsoudili v případu Lindner - Bušek. Ten druhý byl ženatý a měl dítě. Dva nebo tři dny byli i na útěku. Když uslyšeli psy, Slávek mu prý řekl, ať utíká, že je zastaví. Mně popisoval, že není příjemné mít psa zakousnutého v krku. Za útěk mu trest prodloužili o dva roky. Z dvaceti let na dvacet dva.“
Zdena Machová, rozená Czechmanová, se narodila 6. dubna 1931 v Praze. S rodiči žila v Karlíně. Do roku 1945 chodila na Ruské gymnázium v Praze 4, které patřilo pod dnešní budovu gymnázia Na Vítězné pláni. Byla přihlášena jako Ruska a měla být stejně jako její spolužačka odvezena do Sovětského svazu. Naštěstí obě zůstaly v Československu. Po druhé světové válce pamětnici nepřijali na gymnázium. Proto rok chodila na měšťanku a v roce 1946 nastoupila na Obchodní školu v Masné ulici, kde se učila do roku 1948. I když byla úspěšnou tenistkou a závodně se věnovala sjezdovému lyžování, uznávanou sportovkyní se z důvodu své známosti stát nemohla. Její milý, Pravdoslav Valenta, byl napojen na špionážní skupinu Bušek a Lindner a v roce 1949 byl odsouzen k dvacetiletému žaláři. Zdena jej navštěvovala ve věznicích, ale nakonec se s Pravoslavem na jeho naléhání rozešla. Na jaře 1952 se Zdena seznámila s Otakarem Machem a téhož roku se vzali. Narodil se jim syn Tomáš. V roce 1968 s manželem a synem odjeli na dovolenou do Itálie a odtud do Jugoslávie. Cestou zpět se zastavili u přátel v Rakousku. Zdena Machová tu zůstala se synem a 21. srpna 1968 si je měl Otakar Mach vyzvednout. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se však do Československa již nevrátili. Emigrovali do Švýcarska, pracovali a bydleli ve Winterthuru. Pamětnice se stala druhou certifikovanou švýcarskou trenérkou tenisu. Učila tělocvik na gymnáziu - Kanton Schule (1969 až 1970) a následně ve zdravotní škole (Krankenpflegeschule, 1969 až 2005). Ve Winterthuru žili až do roku 2005, kdy se vrátili do Prahy. Zemřela v lednu 2021.
