„Ta loď byla nabitá, ale mořskou nemoc jsme neměli. Loď byla veliká, takže se to tak nehoupe. A dostali jsme se do záložní (…) roty. Tam už to bylo vážné v tom smyslu, že tam odtud už se vyjíždělo, když potřebovali. To bylo kousek od Dunkerque. (…) Když potřebovali nějakou službu, tak se tam jelo.“
„Jsem pokládal za nutné najít svoji sestru, která byla už v té době vdaná a věděl jsem o ní, že je těhotná. Jinak jsem se s ní prakticky nevídal, protože na to jsem neměl peníze. Ona byla úplně na jiném místě. Ale sestru jsem šel hledat. Už taky nebyla na svém místě, samozřejmě, už taky změnila několik bydlišť, protože vždycky jenom přenocovala. Ale měla čtrnáctidenní holčičku. Její manžel utekl dříve, cítil se více ohrožený, ona měla za manžela rakouského uprchlíka, a tak jsem ji našel na kodaňském předměstí v takové vilce osamocenou, úplně zoufalou, se čtrnáctidenní holčičkou, takovým maličkým děťátkem, a tu jsme tedy vzali s sebou.“
„[Měsíc nebo] necelých šest neděl [před koncem války] nás vydělili ze záložní roty a přidělili nás ke druhému praporu, druhá rota. Velitelem byl nějaký kapitán [Arnošt] Chlup. A to už byl opravdu Dunkerque, kde se vyjíždělo na akce. Pamatuji si zřetelně na poslední akci, která se mi zdála zvláštní tím, že byla osmého května, v době, kdy už byla podepsaná první kapitulace. Osmého byla podepsaná v Berlíně, ale u Dunkerque byla podepsaná až devátého místním Němcem a osmého se tam ještě jelo střílet.“
„Kromě toho se množily dánské sabotáže, koleje se vyhazovaly do povětří, Angličané to tam bombardovali a podobně. Začalo to už vypadat bojovněji. Začalo to vypadat, že válka je i pro Dánsko. Když si k tomu připočteme, jaká byla válečná situace, tak do roku 1943 to Hitler vyhrával všude na celé čáře, a začátkem roku 1943 nastal určitý obrat. Jednak byl Stalingrad, jednak byla fronta v Africe a jednak se počítalo s invazí do Itálie.“
„Druhý či třetí den jsem prakticky vyfasoval pracovní šaty a normálně jsem nastoupil v zemědělském provozu. Dostal jsem se prakticky k veškerým pracím, které se tam vyskytovaly. Ten statek byl velice pořádně vedený, velice úhledný, něco úplně jiného, než [jak] jsem byl zvyklý vidět v okolí Vlachova Březí. Byla to taková průmyslová fabrika, dá se říct.“
JUDr. Arnošt Lederer se narodil 14. května 1924 ve Vlachově Březí. V rodném městě navštěvoval obecnou školu a poté přešel na gymnázium v Prachaticích. V mládí navštěvoval sionistický kroužek Tchelet lavan. Po záboru pohraničí 29. září 1938 bylo gymnázium v Prachaticích zrušeno, několik měsíců pak dojížděl do vzdálenějších Strakonic a Vodňan. V květnu 1939 byl v Praze přijat do Přeškolovacího kurzu pro židovskou mládež (Alija), sionistickou školu, jejímž cílem byla příprava na emigraci do Palestiny. Kvůli omezení víz do Palestiny, která tehdy spadala pod britskou správu, měly děti přečkat mezidobí v neutrální zemi. 10. října 1939 Arnošt Lederer odjel prvním transportem do Dánska, kam se později dostala také pamětníkova sestra. Na ostrově Sjælland pracoval na statcích a v mlékárně. V roce 1943 se nacistický tlak na Dánsko vystupňoval, rezignovala vláda, moci se ujali okupanti a dánští Židé měli být odvezeni do koncentračních táborů. Dánové však stihli místní Židy upozornit na nebezpečí transportu. Arnošt Lederer tak v říjnu 1943 se svou ženou Zuzanou, také Židovkou českého původu, sestrou a jejím malým dítětem odplul do Švédska. Zde se 25. ledna 1944 rozhodl vstoupit do československého zahraničního odboje na západě. Odletěl do Anglie, kde byl od srpna do prosince 1944 prověřován a 19. prosince 1944 odveden do 1. československé samostatné obrněné brigády. Prodělal základní výcvik v Chalkwellu u Southend-On-Sea a následně byl převezen na sever Francie, kde se zapojil do bojů u Dunkerque. Po skončení války zjistil, že kromě dalších dvou příslušníků zahraničního odboje z jeho rozvětvené rodiny nikdo nepřežil. Později dostudoval gymnázium a absolvoval Právnickou fakultu v Praze, pracoval jako ekonom. V době natáčení žil Arnošt Lederer s manželkou v Praze. Zemřel 2. ledna roku 2021.
