Anna Eliášová

„Můžu vám vyprávět, jak to všechno počalo. Že jsme byli požádáni, jestli bychom se zapojili do protikomunistických výzvědných aktivit (věcí). Manžel okamžitě s tím souhlasil. Bylo to přes manžela mojí sestřenice z Lince, který měl styky s americkou rozvědkou v Salcburku, více v Mnichově, kde mu dávali příkazy. Protože on byl řidič cestovní kanceláře, jezdil sem do Československa, tenkrát ještě. Prostě požádal mého manžela, jestli mu může zjistit různé věci, které oni potřebují. Třeba vojenský a různý místa a tak. To jsme udělali skupinu, bylo nás pět. Manžel, Johaczy z Lince a pan Hora, to byl bývalý generál, spolupracoval s panem prezidentem Benešem kdysi. A pan Šindler byl od manžela z práce.“

„To byly takhle malinké filmečky, bylo tam toho mnoho, jsem tenkrát ještě dobře viděla. No, takže jsem to všechno překládala, co má za úkol manžel. No a to já přesně nevím, kde byl, kde všude. Johaczy s tím byl spokojen, když to odvez zase do Mnichova té americké rozvědce nebo si pro to ten pán, to se tam dočtete, mám dojem, že se jmenoval Kaufmann, ten Němec, ale nejsem si jistá úplně, který byl s Johaczym ve styku a od něj přejímal ty zprávy různý, a to… Takže my jsme o tom moc nehovořili. Jako doma já jsem nevěděla, kde všude ten první manžel byl, co všechno vlastně zjišťoval. Možná taky měl od pana Hory, to byl vlastně kdysi generál, takže mu ty vojenský věci poradil a bylo to přes toho pána, který nás potom zřejmě udal.“

„V těch Pardubicích už to bylo jednodušší, mohly jsme se chodit sprchovat a tak. Byl to volnější režim. No, ale v Opavě už to bylo krutý, potom, zavřený. Bylo nás asi přes dvacet, to byly postele nad sebou, to byla jedna vedle druhý v té místnosti. A taky tam byl v rohu klozet, vevnitř přímo v té místnosti. To by dneska vůbec z hygienických důvodů ani nemohlo být. No. To proděláte takovou ošklivou dobu, tam. No, ale to jsem všecko tak nějak přečkala, tu dobu, nemyslela jsem, že, ale že nás budou pronásledovat a sledovat tak dlouho potom… že dcera nemohla studovat, že jo, že já jsem neměla pořádnou práci. Díky vedoucímu, že mně takhle pomohl, to šlo, tenkrát tehdy naštěstí.“