Prof. PhDr., Dr. H. c. Radim Palouš

„To byla ta tradiční kombinace místního důvěrníka, což byl místní komunista, který bydlel v našem domě. Velice podezřelej... takovej s nízkým vzděláním člověk. Tak kombinace toho, který podával zprávy denně, bych tak řekl. A kromě toho, že byly potom výslechy, a kromě toho, že mě sledovali po těch... Tak, jinak já měl ten osud, že jsem byl kdyžtak většinou zavřen na osmačtyřicítky. Buď můžu jmenovat – Bartolomějská, Smíchov, Ruzyně. Tam dokonce to byla dvakrát za sebou hned osmačtyřicítka. To mě v pondělí sebrali a dali mě do cely, kde byl se mnou nějaký sňatkový podvodník, ale jinak slušný člověk. No, a po dvou dnech mě podle zákona propustili. To znamená, odvedli mě do vrátnice, tam mně dali občanský průkaz, já vyšel ven. Tam stáli dva pánové a říkali mně, legitimujte se! No prosím vás, teď jsem... Legitimujte se! Zase mě sebrali, odvezli mě na Žižkov do Lupáčovy ulice, kde je služebna. Tam formální výslech, ale k ničemu, a znovu mě zatkli na osmačtyřicítku a znovu do té Ruzyně. Jenomže tam už mě nedali do té původní cely, nýbrž do cely, kde byli někteří další přátelé disidenti. Byla to cela, která měla asi osm lidí. A já byl tehdá jako už dost nemocen, takže jsem byl jaksi jednak hýčkaný od spoluvězňů, ale jednak používaný jako kladivo na čarodějnice – jak se říká. Podívejte, máte tady starého člověka – co nám to tady děláte.“

„A když jsem se ženil, začal jsem pracovat jako redaktor ve vydavatelství Orbis. A měl jsem na starosti oddělení takových těch cestopisů a obrázkových publikací a tak. Jenomže tehdá brzy přišla kauza Horákové a chodil takový podpisový arch, že všichni žádají její smrt. To bylo takový nucený, režim chtěl donutit všechny. No, já jsem... nejenom, že jsem to nepodepsal, ale chodil jsem po vydavatelství, to jste ochotni tohlento podepsat? No tak odměna přišla. Vyhazov a už jsem byl dělník v Poldovce na Kladně u takovýho velikýho soustruhu, karuselu, kam se chodilo po třech schůdkách nahoru.“

„Když se blížila pětiletka Charty, to znamená 77 a pět je 82, tak v té době posledním mluvčím byl Vašek Malý, Václav Malý, dnešní biskup. No, tehdá on byl ztlučenej při výslechu. Potom v Brně do propasti spadl student, o čemž se říkalo, že tam byl svržen jako sympatizant (myšleno asi jako sympatizant Charty 77, pozn. red.). Na Slovensku zastřelili ještě dalšího člověka a v tu chvíli my s Aničkou jsme si řekli: No toto, tohleto přeci nejde. Tak jsem šel za Vaškem Malým a řekl jsem mu, jestli nemáš nikoho jiného, tak já to po tobě vezmu. Mluvčí Charty měl být, řečeno nepsaným zákonem, jeden rok. Aby se to jaksi střídalo. Tedy já nastoupil jako mluvčí Charty. Se mnou to byla Anička Marvanová a Vláďa Rys, třeba jednou to byli ty rodiče, ten otec Václava Malého, tak takhle jsme se scházeli a takhle jsme připravovali.“

„Třeba jednou jsem já v pět ráno chtěl vyjet, ještě než začnou třeba hlídat, a vezl jsem... už vím, že jsem měl dopis, který mi předal Josef Zvěřina. Byl to záznam z jednání krajského výboru KSČ z Ostravy. Jak se mu dostal do ruky, kdo mu ho dal, to nevím. A já to měl tedy teď nějak využít a použít. Já ho měl v kapse, na takovým tenkým průklepovým papíru, složený v kapesníku. Načež, když jsem vyšel v pět ráno, tak jsem pořád cítil, že jakoby za mnou pořád někdo jde. Tak jsem odpochodoval na most Legií, na most Jiráskův. Přes něj jezdil autobus, tak jsem do toho autobusu nasedl. No, a když jsem potom vysedl někde na Smíchově, tak už tam stáli pánové, už mě sebrali a už mě vezli.“