Marie (sestra Vlasta) Grisová

„Nás tehdy bylo, já nevim, před náma noviciát jich bylo přes dvacet, nás bylo devět. Nás devět jsme složily první sliby a po těch slibech, tak jak to bylo zvykem v kongregaci, tak vždycky posílali na různé filiálky. Takže já a sestřička Maria a Timotea, ta potom odešla později, tak jsme byly poslány do Slatiňan. Ale my jako novicky jsme absolutně nic nevěděly, co se ve světě děje.“ (Tazatel: „Vůbec?“) „Ne, nečetly jsme noviny, o tom se nemluvilo.“ (Tazatel: „O tom, že tady přišla ta komunistická hrůza, o tom jste nevěděly?“) „No takhle, ještě nepřišla, ale už se to dělo.“ (Tazatel: „No, byl ten čtyřicátej osmej, ten převrat, o tom jste nevěděly?“) „Já jenom vím, že mě jednou, když jsem byla ještě tou kandidátkou, tak mě ta magistra vzala ještě s jednou tou děvčicou, ještě jsme nebyly sestrami, na nějakou schůzi. A já jsem nechápala, proč mě, protože já jsem byla děvčisko z dědiny nevzdělaný, základku jsem měla. A tak jsem si říkala, no ale tak dobře, tak jsme se tam podívaly, tak jsme tam přišly. A tam bylo v tý době, to se červenalo, fialový, všechno samý kardinál. Až potom mně se to všechno později spojilo. To byly počátky toho Pacem in Terris, tam se to nějak asi o tom, a my jsme na tý schůzi tehdy byly. Jako v zastoupení s tou magistrou. Ale jinak jsem nevěděla nic, my jsme absolutně nevěděly nic, co se děje venku. Až jsme složily ty sliby, byly jsme v těch Slatiňanech, my tři. A najednou přišlo na to Povýšení svatého Kříže, že zavírají ty kláštery. Ale já už jsem byla v těch Slatiňanech, tam byl ten ústav. Tam nás bylo na šedesát sester, my jsme tam všechno měly, to bylo naše, my jsme tam všechno dělaly od zahrady, prádelny, hospodářství, děti i v kuchyni, všecko. To jsme všecko si dělaly samy. No a najednou toto přišlo, a že komunisti zavírali, tak jsme čekaly, co bude s náma, s náma mladýma hlavně, že. No tak já vím, že jsme tehdy měly i připravený civil, že kdybychom musely. A vím, že chodili po těch jiných klášterech, kde byly ty naše mladé sestry, že je přesvědčovali komunisté, že všechno možný nabízeli, co dostanou, když vystoupí a takový nátlaky dělali. Ale já jsem to nezakusila v těch Slatiňanech tento nátlak. Oni to tam v těch Slatiňanech taky zestátnili, všechno nám sebrali, takže my jsme neměly jen svoje osobní věci, nic, nic víc.“

„Jednou jsme šli na pouť na Chlumeček. A tak jsme tam byli a mně najednou prostě svitlo. Dát se na tu cestu řeholníka, zasvěcený život. A bylo mi to jasný, že se dát touto cestou. Pak jsem to napsala domu a oni byli proti, všichni. Maminka, aj sourozenci, tatínek už nebyl, že. Potom jsem jednou přišla na Nový rok domu a oni mě nechtěli pustit zpátky. A já jsem říkala, že jsem říkala sestrám čestně, že se vrátím, tak jsem říkala: ‚Podívejte se, já se vrátím a na jaře, až to bude, tak přijedu.‘ To jsem tehdy zalhala jim, že se vrátím, ale už jsem to neměla v úmyslu. Pak jsem jim napsala, že jsem svůj úmysl nezměnila a že teda jako nepřijedu. Jsem to tak nějak motala si. No a bylo zle, měla jsem velmi těžkostí, hodně. Nechtěli mi to povolení dát, tak když už potom … počkejte, jak to bylo. A já jsem neřekla sestrám nic, nikomu. Všecko jsem říkala, že až budu mít jistotu, že teda můžu nastoupit, že, nebo prostě si to zařídím doma, tak potom požádám o vstup. Dostávala jsem často dopisy, což nebylo zvyklý od našich, a já ani nevim, jestli jsem odepisovala. A jednou v sobotu jsem byla v kuchyni a přišla sestra představená a povídá mi, říkali mi Maryško, já jsem byla Marie, tak povídá: ‚Maryško, máš tady telegram, a že maminka je těžce nemocná a máš přijet ihned domu. ‘ A já jsem povídala: ‚Já domu nepůjdu, já domu nepůjdu, protože to není pravda.‘ To je hrozný, že? Ale oni říkali: ‚Jak toto můžeš říct, že domů nepůjdeš, že dostaneš telegram, že maminka je na smrt nemocná, a ty řekneš, že nepůjdeš, že to není pravda? ‘ No a když jsme se dlouho dohadovaly, furt to nemohla pochopit, pak jsme šly nahoru po schodech do kanceláře a říkala: ‚Já nechápu, proč nepůjdeš?‘ No a já jsem říkala: ‚Tak já vám to teda řeknu proč. ‘ No tak jsem jí to řekla, že prostě jsem se rozhodla pro způsob jejich života, těch sester, a že to je proto. Že maminka nemocná není, že oni mě chtějí dostat domu.“

„Někdo, nějaký ten esesák, šel do těch hor na procházku, a někdo ho … já vám nevím, jestli ho úplně zastřelil nebo těžce zranil, to nevím. Ale jen si pamatuju na tu chvíli, co přišli, když to potom zjistili. Tak oni ti esesáci, chodili od baráku k baráku, od sklepa po půdu a všecko nad patnáct roků nahoru, mužské prostě brali a vozili to všecko na faru. Tam byl takový velký dvůr travnatý, tam byli všichni muži a tyhlety chlapci a stáli, před nima kulomet. A teď se to vyslýchalo, kdo to udělal. No a oni říkali, že jestli se to nevyšetří a jestliže to byl od nás někdo, tak že ti lidé budou všichni postříleni, co tam byli na tom dvoře. A my jako děti a maminky chodily jsme na čumindu na tom kolem to bylo ohrazený, tak jsme viděli, jak oni tam na ně řvali, a dívaly jsme se a plakaly, no bylo to něco, pro nás, aj pro děti. No a dopadlo to tak, že potom náš pan farář se zaručil, že skutečně to z naší dědiny nikdo nebyl. A že jestli ano, tak že on se zaručí, že on svůj život dá za ty otce a všechny tam. Tak se to taky pak zjistilo, nebyl to nikdo od nás, takže těm našim lidem se nestalo nic.“